Na tyto a podobné otázky většinou známe odpovědi, protože některé agentury, zabývající se systematicky výzkumem veřejného mínění, do okruhu svého zájmu zařazují mimo jiné i vztah občanů k penzijnímu připojištění. Z jejich statistických šetření lze mj. usoudit, že o tomto produktu je informována (přirozeně do různé hloubky a s různou přesností, protože otázky to nejsou ani zdaleka triviální) trvale prakticky celá česká dospělá populace (odpovědi typu „nevím, že penzijní připojištění existuje“, jsou v odpovědích zastoupeny pouhým jedním až třemi procenty, tedy na hranici statistické chyby).
Díky tomu například víme, že lidé, kteří již mají smlouvu o penzijním připojištění s některým z penzijních fondů uzavřenou, v naprosto rozhodující většině případů dlouhodobě uvádějí, že se připojistili především s cílem zajištění jistoty určitého dodatečného finančního příjmu ve stáří. Zhruba pětina smlouvu uzavírala z důvodů očekávání velmi dobrého finančního zhodnocení vložených příspěvků; ostatní důvody (doporučení přátel či rodiny, dědictví pro děti, nabídky penzijního fondu atd.) hrají jen okrajovo roli, když maximální výše zastoupení tohoto typu odpovědí je 8,8 %.
Občan si zbytečné iluze nedělá
Co na to říci? Zdá se, že jsme svědky paradoxu: aniž by politická reprezentace dospěla ke shodě o budoucí podobě penzijního systému, finální uživatel a konzument této budoucí dohody – to znamená již žijící česká dospělá populace – má dlouhodobě poměrně ucelené představy o rámci, kde asi se může pohybovat jeho budoucí životní úroveň. Nedělá si (až na výjimky, třeba konfrontačním pohledem na životní úroveň třeba německých důchodců) zbytečné iluze. Proto občasné obavy některých českých politiků, že veřejnost není nakloněna špatným zprávám – a masové demonstrace provázející pokusy zeštíhlet dosud existující důchodové systémy v Itálii, Francii a v dalších zemích jsou nepochybně varující, zas není třeba brát až přehnaně vážně. Že se toto povědomí o potřebě hledat všechny způsoby, jak se včas na stáří fi nančně připravit, u každé věkové a příjmové skupiny projevuje trošku jiným způsobem, je přece logické. Lze to demonstrovat třeba na rozdílném zastoupení jednotlivých věkových kohort již existujícího kmene účastníků penzijního připojištění.
Struktura kmene účastníků penzijního připojištění
 |
Zdroj: MF ČR
Již víme, že v současnosti se kmen cca 2,6 mil. účastníků početně skládá zhruba z jedné poloviny účastníků, jejichž penzijní plán se řídí původním zákonem, a z druhé poloviny účastníků připojištěných již podle novely zákona o penzijním připojištění.
Srovnáme obě skupiny podle stejného kritéria – zastoupení jednotlivých věkových skupin – a výsledek znázorníme v následujících grafech. Oba kmeny se docela liší. Co je vcelku společné a co asi nepřekvapuje je fakt, že osoby v těsně předdůchodovém věku jsou zastoupeny vždy velmi výrazně (z ani jednoho grafu to sice nevyplývá, ale z jiných zdrojů víme, že není většího rozdílu mezi zastoupením žen a mužů). Rozdíly v levé části grafů – u osob ve věku do 50 let je patrné, že novela oslovila především nejmladší skupiny účastníků – dvacátníky a třicátníky. Co je naopak na pováženou u obou skupin, je silný podíl – celých 24 % osob starších 60 let se smlouvami po novele zákona, a dokonce 27,8 % penzistů mezi účastníky se starými smlouvami.
Senioři přežívající v pozici plátců příspěvků, ne v pozici příjemců dávek penzí, to je asi dlouhodoběji neudržitelné specifikum české podoby penzijního připojištění a lze to vysvětlit jak nezralostí systému, tak snahou vlády i touto formou alespoň v rámci možností finančně dotovat seniorskou generaci.
|
Ukázky z knihy |
Úryvek je z knihy "Penziní připojištění, 2.rozšířené vydání" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého, 5.vydání
