Jana Losová šéfuje jedné farmaceutické společnosti, ve druhé je členkou vedení. Jako jednatelka si nemohla dovolit delší rodičovskou dovolenou. S oběma dcerami byla doma pět měsíců, pak se vrátila do kanceláře alespoň na tři dny v týdnu.
První dítě přišlo, když už jste byla poměrně vytíženou manažerkou. Jak změnilo vaše plány?
Ani chvíli jsem neuvažovala, že bych zůstala doma déle než rok. Věděla jsem, jaké mám doma zázemí, manžela, se kterým absolutně není problém všechno konzultovat, společně pečovat o dům, o rodinu a podobně. A hlavně že máme bezvadnou babičku s dědou, což jsou rodiče mého manžela, kteří od nás bydlí asi sto metrů. Jsou oba v důchodu a sami se nabídli, že nám pomůžou s dcerou.
Nakonec jste se vrátila do práce už po půl roce. Proč?
To byla souhra několika náhod, zajímavá pracovní nabídka v té druhé firmě, ale třeba i to, že jsem přestala kojit. Což je možná podružná záležitost, ale z pohledu ženy je to dost podstatné. A navíc jsem pociťovala, že ta společnost potřebuje, abych se vrátila. I když jsem za sebe měla spolehlivé zástupce, osobní kontakt je v této branži nutný.
Před sedmi měsíci se vám narodila druhá dcera. Od ledna jste opět k vidění v kanceláři. Pomáhají i nadále prarodiče, nebo jste musela oslovit paní na hlídání?
Nemám paní na hlídání, všechno obstarávají prarodiče, pomáhají i s druhou dcerou. Chodím do práce na tři dny v týdnu a starší dcera chodí do školky. Naštěstí je natolik bezproblémová, že jsme ji tam mohli přihlásit už ve dvou letech. Ale i na dvouleté dítě ve školce musíte dohlížet. Původní myšlenka byla, že s druhým dítětem půjde na rodičovskou dovolenou manžel. Přece jen se říká − jedno dítě, žádné dítě. Říkali jsme si, že se dvěma dětmi už nebudeme prarodiče zatěžovat.
Koho napadlo, že s druhým dítětem zůstane doma manžel? Vás, nebo jeho?
Byla to naše domluva, už když jsme plánovali rodinu. Dohodli jsme se, že s prvním dítětem budu doma já a s druhým dítětem manžel, protože není na nikom závislý.
Proč to nakonec nedopadlo podle té dohody?
Sami prarodiče přišli, že pro ně není absolutně žádný problém hlídat nám i druhou dceru. Že se na to cítí fyzicky i psychicky. Nakonec jsme se tedy dohodli, že já chodím do práce na tři dny a manžel zůstává doma jeden den v týdnu. Takže jeho rodiče hlídají mladší dceru dva dny v týdnu a ta starší je ve školce.
Kdyby vám manželovi rodiče řekli, že se na hlídání dětí necítí, svěřila byste je nějaké profesionální pečovatelce?
Naprosto si to dovedu představit. Kdyby prarodiče z nějakých důvodů nemohli dcery hlídat, tak další varianta by byla, že by zůstal na rodičovské dovolené manžel. A kdyby ani to nevyšlo, tak bychom to řešili nějakou kombinací. Asi bych částečně zůstala doma, protože svěřit děti paní na hlídání na sto procent na celý den, to bych nechtěla. Ale myslím, že bychom to nějak zkombinovali.
Během půl roku, kdy jste byla s oběma dcerami doma, jste se dokázala zcela odstřihnout od pracovních povinností?
Ne. I když jsem byla na mateřské dovolené, částečně jsem pracovala z domova. Také jsem se přihlásila na cambridgeské zkoušky z angličtiny. Prostě jsem měla potřebu na sobě pořád nějak pracovat. Nedovedu si představit, že bych byla doma třeba tři roky a nedělala nic jiného. Takové ženy naprosto chápu a nevidím v tom absolutně žádný problém. Je každého věc, jak to cítí. Když je člověk šikovný, může i po takové době bez problémů naskočit zpátky do práce. Ale u mě je to asi dáno mým přístupem k životu a − nevím, jestli bych to měla říkat − tím, že jsem dost sebevědomá a že chci opravdu něco dokázat. Potřebuji mít akci, kontakt s lidmi, nějak se seberealizovat.
Když jste pracovala z domova, a vlastně i dnes jste dva dny v týdnu doma, klade to větší nároky na vaše spolupracovníky?
Před odchodem na mateřskou jsem řadu činností předala. Hodně mi pomohl kolega, který vzal mnoho povinností na sebe. Dřív jsem si třeba myslela, že kdybych některé věci nedělala já, vůbec by to nešlo. A najednou jsem zjistila, že to jde, a svým způsobem jsem si i uvolnila ruce pro další pracovní i osobní záležitosti. V tomto ohledu to bylo pozitivní.
Chybí vám něco v české legislativě, co by rodičům usnadnilo spojit práci a péči o děti?
Já si myslím, že stát je velice nakloněn matkám a skutečně jim dává na výběr − včetně toho, co platí od 1. ledna, tedy že si mohou vybrat různou dobu rodičovské dovolené. Dostatečné je i finanční zabezpečení a další výhody. V legislativě mi vůbec nic nechybí.
A ve společnosti? Narážíte na některé zvyky, úkosné pohledy okolí?
Já to neřeším. Řeknu to naprosto na rovinu. Bydlím na vesnici, ale jestli se na mě někdo dívá skrz prsty nebo úkosem, to je mi absolutně jedno. Stejně jako v celé republice, i u nás je obrovský boom porodnosti. Dřív se rodilo čtyři pět dětí za rok, najednou je to patnáct. S těmi ostatními matkami se běžně stýkám. Většina je na rodičovské dovolené, ale nemyslím si, že bych svým dětem dávala méně než ony. Musím zvládnout to co každá máma − nemám žádnou paní na úklid, na hlídání. Domů z práce chodím rozumně, kolem čtvrté hodiny. S dětmi jsem dva dny v týdnu a opravdu plnohodnotně se jim věnujeme.
Mohla jste se hned po návratu z mateřské plně soustředit na práci, nebo jste myslela na to, co se děje doma?
U každé dcery to bylo úplně jinak. První dítě bylo hodně "vymodlené“, čekali jsme na ně tři roky. Ze začátku jsem proto měla i výčitky svědomí. Říkala jsem si, že jsem bestie matka, že dlouho čekám na miminko a pak s ním nejsem doma. Bojovala ve mně dvě já. U druhé dcery už to bylo jiné, tam žádné sebeobviňování už nebylo, respektive zatím nebylo, chodím do práce teprve měsíc. Ale uklidňuje mě, že první dcera vyrostla bez nějaké újmy z toho, že s ní maminka nebyla od rána do večera.
Kariéra a rodina
Jana Losová vystudovala chemii v netradiční kombinaci s češtinou a literaturou. Je jednatelkou farmaceutické společnosti, v další je členkou představenstva a zastává zde pozici obchodní manažerky. Má dvě dcery ve věku 7 měsíců a 4 roky. Skloubit jejich výchovou s prací jí pomáhá střídání s manželem a prarodiči.
