Kritikou dáváte najevo, že druhý dělá něco špatně. "Má-li mít smysl, musíte zvolit takový způsob, místo i čas, abyste u člověka dosáhli změny. Zcela se míjí účinkem pérování, kterým byste chtěli jen druhého ponížit, vzít mu sebejistotu, shodit před ostatními,“ říká psycholog Petr Krečmer.
Například v Japonsku a v Číně je přímá a otevřená kritika naprosto nevhodná, dokonce je považována za tabu. V Česku je to naopak. "Zdejší systém výchovy je dlouhodobě založen na upozorňování na chyby, nikoliv na pochvalu za očekávané chování,“ popisuje psycholožka práce Zdeňka Židková.
Kritizovat se podle ní učíme od dětství, pochválit však nikoliv. Na druhé straně je u nás zakořeněný systém, že nepříjemnou pravdu je nevhodné říkat. To je hlavní důvod, proč Češi neovládají umění označit problém a přímo se mu postavit. "To platí především pro starší generaci. Mladí zase často neovládají umění taktu,“ dodává Židková.
Potvrzují to i zkušenosti řady šéfů českých firem. Ti tvrdí, že řadoví zaměstnanci často neumějí se svými šéfy komunikovat. "Buď mlčí, nebo přestupují hranice svých pravomocí, někdy i slušnosti,“ říká ředitel stavební společnosti Tyrkys Jiří Vrlík. Podle něho je také častým jevem, že nedokážou otevřeně přiznat chybu: "Buď ji takzvaně zatlučou, nebo průšvih svalují na objektivní skutečnosti. V horším případě na někoho jiného, často i na svého kolegu.“ Avšak vhodná kritika může i je naučit komunikovat, a zlepšit tak jejich pozici ve firmě.
Emoce musí stranou
"Správnou kritiku nejen v zaměstnání si má člověk přeložit tak, že je o něho zájem, a ne že se po něm chce jen někdo vozit,“ vysvětluje psycholožka Židková. Proto musí být konkrétní - tajuplné narážky většina nepochopí, pouze je to znejistí. Také by se měla vztahovat jen k danému problému. Žádné osobní, ale ani jiné útoky v ní nemají místo. Emoce (urážky, agresivita, zahánění do kouta) navíc berou kritizovanému možnost přiznat chybu.
Má-li být kritika účinná a přinést výsledky, měla by se odehrávat bez diváků a posluchačů. Nadřízený by si na ni měl vyčlenit čas i prostor v rámci osobního jednání. A měla by obsahovat i pozitivní rysy - začít vyzdvižením toho, co je na člověku dobrého, je velmi strategické.
Úspěšnost kritiky posílí také to, když se vám podaří nejen kázat, ale také ukázat možnosti, jak by se daný problém mohl vyřešit. "Odešla jsem po několika letech z práce, protože mě unavovalo, jak mě pořád můj šéf péroval. Nikdy mi neřekl, jak by moje práce měla podle něho vypadat. Podezřívám ho, že to asi ani nevěděl, ale možná si jen chtěl nechat prostor na další kritiku,“ vzpomíná Klára Střížková, která pracovala v marketingu.
Od personalistů i psychologů většinou uslyšíte, že kritizovat se má v soukromí, protože před spolupracovníky člověk ztrácí odvahu otevřeně přiznat svoji chybu. Jsou však situace, kdy je naopak ku prospěchu věci probrat problematické postupy, konkrétní práci, někdy i chování v kolektivu. Otevřená kritika dílčích problémů šetří čas a může být stimulem ke zlepšení práce všech spolupracovníků.
Neoprávněná kritika
Každá kritika je nepříjemná, ale ta neoprávněná je i nebezpečná. Může totiž ústit do pocitu nepochopení a křivdy, a to je velmi stresující. Pokud taková psychická zátěž trvá delší dobu, může podle psychologů snížit pracovní výkon a zhoršit například paměťové schopnosti, koncentraci a soustředění. Důsledkem je pak nejistota v další práci a zhoršení výsledků. Nespravedlivě nebo zbytečně často kritizovaný člověk se pak obává vystoupit, přijít s novými, třeba i podnětnými návrhy a nápady. V konečném důsledku tím ztrácí zaměstnavatel.
Jen krátkozrací šéfové kritizují bez dostatečných důkazů. Měli by si uvědomit, že i méně závažná, zdánlivě malicherná nedorozumění se načítají a mohou se proměnit v hlubokou neochotu pracovat ve firmě dál. Naopak by měli ocenit dopad pochvaly, která je navíc nic nestojí.
Kromě neoprávněné kritiky nejvíc škody nadělají vyřčená odsuzující slova, především nejrůznější "rýpání“, shazování, sarkasmus. Platí na to jednoduchý postup: ohraďte se proti nim, že nevystihují problém, a vraťte se k jádru věci. Obranou proti těm, kteří mají ve zvyku svalovat vinu na druhé, je zase mít stále po ruce prokazatelné důkazy a jasná fakta. A pokud vám vadí pomluvy, řekněte nahlas, že se na nich odmítáte podílet, a ukončete téma hovoru nebo se zdvořilou omluvou odejděte.
