Zrod perfekcionisty
Sice už asi nikdo nezjistí, kdo je prvním autorem výroku "Bordel v bytě - šťastné dítě", ale jisté je, že heslo je to moudré. Samozřejmě nemá na mysli zanedbanou domácnost, kde jde jejím obyvatelům kvůli špíně téměř o zdraví.
Chce jen upozornit na opačný rodičovský přístup, který vytváří na dítě nepřiměřený tlak ohledně pořádku. Dítě musí být dokonale oblečené, dokonale čisté, s perfektně uklizenými hračkami. Mluvím o tom proto, že perfekcionismus není vrozený. Jde o naučené chování a dlouhodobě vytvářený postoj.
Křištálová lupa Jinými slovy: pokud cítíte potřebu být perfektní, ptejte se, kde se to ve vás vzalo, kdo vám to způsobil. Míra potřeby být v každém ohledu bezchybný je různá. Někomu stačí realizovat se jen v práci, jiný potřebuje mít dokonalý nejen svůj byt, ale i zevnějšek.
Určitě znáte nějakou ženu, která vás pokaždé přivítá slovy: "Promiň, mám tu hrozný nepořádek." A vy přitom máte pocit, že vstupujete do právě vydezinfikovaného chirurgického sálu. Možná ve vás začne hlodat pochybnost o vlastním přístupu k pořádku. Ale klid, normální jste vy.
Zkuste si představit, kolik času musí dotyčná strávit úklidem. A teď si řekněte, jestli chcete tolik času ve svém životě věnovat právě uklízení.
Perfekcionistu pohání úzkost
Pocit, že když všechno nebude dokonalé, stane se něco strašného. Síly chaosu a zla vpadnou do života a ten se rozsype jako hrad z písku. Perfekcionistu může také pohánět přesvědčení o správnosti jeho postoje. Je nositelem a dozorcem pořádku. Pokud něco není perfektní, jde podle něj v jeho očích o neodpustitelný šlendrián. A v reálném životě není nic dokonalé, to znamená všechno je šlendrián. Ani jedno není právě zdravý přístup k životu.
Pokud máte pocit, že perfekcionismus je i váš problém, postavte se mu. Ptejte se, jaký má smysl věnovat energii dokonalosti. Ptejte se, co je vlastně důležité. Je důležitější pohoda u oběda, nebo dokonale čistý ubrus? Netrapte sebe a ostatní přehnanými nároky.
Puntičkář v týmu
Zvláštní kapitolou je perfekcionista v práci. Je-li úzkostný typ puntičkáře, tráví hodiny prací, kterou nikdo neocení. Kontroluje zkontrolované, vylepšuje vylepšené.
Je zajímavé, že takový perfekcionista v práci často trpí a cítí se hrubě nedoceněn. Ve svém myšlení má systémovou chybu. Například vidí, že jeho kolega odevzdal práci rychleji a s menším úsilím než on. Jednoduše řečeno se s tím moc "nemazal". On sám stejnou práci dělá déle a mnohem pečlivěji. Pak přijde šéf a neocení dokonalý elaborát. Ba co víc! Pochválí kolegu za stručnost.
Není to nespravedlivé?! Většinou není. Zadání totiž neznělo: "Udělejte to perfektně, popište co nejvíc stránek a nesmí tam být jediná pravopisná chyba." To si tam dosadil sám perfekcionista. Čekáte, že se perfekcionista z podobného zážitku poučí, že logicky musí říct: "Aha, tak příště se s tím nemusím tak piplat." Kdepak, perfekcionista si řekne, že svět je v rukou šílenců a on musí trpět za svůj poctivý přístup k práci.
Ještě horší je situace perfekcionisty z přesvědčení. Ten své okolí prostě terorizuje. A je-li v pozici šéfa, tak vás čekají perné chvilky. Prakticky není možné, abyste něco udělali dobře. Okem dravce sleduje každou zprávu i tabulku a s neskrývanou rozkoší objevuje i nejdrobnější chybičky.
A pokud žádnou neobjeví, nečekejte chválu. Snad jen poznámku, "No konečně jste to jednou udělal pořádně." Jediná rada je: Nenechte se otrávit. Nepřijímejte pohled perfekcionisty za bernou minci, on žije ve světě nereálných nároků.
Perfekcionismus je totiž plýtvání. Váš čas je omezen, život je limitován. Pokud vymezený čas využijete nesmyslně, děláte nesmyslným svůj život. Chcete-li dát perfekcionismu smysl, dělejte práci, kde se zúročí. Jste-li budoucí Coco Chanel, nevadí, že budete hodiny trávit nad tvarem klobouku. Je však důležité, aby to stejně jako u ní někdo ocenil.
Text je ukázkou z knihy psychologa Tomáše Vašáka s názvem Jak se nezbláznit.
