Pocit jinakosti
Každý jsme jiný - naštěstí. Kdybychom všichni měli stejnou osobnost, stejné vlastnosti, lidstvo by se proměnilo v kolonii mravenců. Všechna pestrost by se vytratila a zbyla by jen uniformita a předvídatelné chování. Jenže různost přináší i své problémy. Asi jste někdy zažili pocit odcizení. Například pokud jste přišli do společnosti, kde se všichni důvěrně znali a vás neznal nikdo.
Kolega mi například popisoval situaci, kdy přišel na oslavu svatby svých přátel. Znal se dobře s ženichem i nevěstou a trochu se svědky. Na oslavu do pronajaté chalupy ovšem přišel ve chvíli, kdy se svatebčané vydali za unesenou nevěstou a v místnosti zůstali jen cizí strýčkové a tetičky. Nikdo se s ním nebavil, nikdo mu nic nenabídl. Po třech hodinách a pěti marných pokusech si s někým z přítomných popovídat to vzdal a odešel psychicky naprosto zdeptán.
A nyní si představte, že jsou lidé, kteří tento pocit nepatřičnosti zažívají každodenně. Většinou mají pocit, že jsou jaksi nekompatibilní se světem. Jejich zájmy jsou jiné než zájmy ostatních lidí. Tento pocit odlišnosti je pak vede do izolace a osamění.
Pokud sami s takovými pocity bojujete, je potřeba udělat dvě věci. Především začít hledat to, co máte s druhými společné, a nezabývat se jen rozdíly. Zadruhé sebrat odvahu. To, že jste v něčem jiní, neznamená, že druhé nezajímáte. Ne všichni muži sledují fotbal, ne všem ženám se líbí červená knihovna.
Díky povolání lektora se setkávám každý rok se stovkami lidí. A mnozí se rozpovídají o svých zájmech a názorech. Je zajímavé, jak se z manažera prodeje vyklube oficiální člen fanklubu Madonny, z účetní mistryně v japonské stolní hře GO. Mnohokrát jsem zažil, jak někdo svým vyprávěním překvapil kolegy, se kterými pracoval i několik let. Bylo zajímavé pozorovat, když se místo odmítnutí dočkal zájmu a pozornosti.
Černá ovce
Existují ovšem i situace, kdy se někdo dostane do nedobrovolné izolace. Stane se takzvaně černou ovcí. Pokud se tak stane oprávněně, protože je dotyčný bezcharakterní lump, dobře mu tak. Ovšem co když se někdo dostane do izolace z nefér důvodů. Určitě jste to už někdy viděli v pracovním prostředí. Většinou to začne nenápadně. Dotyčný nebo dotyčná se nejprve takzvaně dostane do řečí. Kolegové v týmu si řeknou, že na tom něco je. Z názorů se stane myšlenkový stereotyp a tým takového člověka odmítne.
Je dobře známá krutost dětských kolektivů, které dokážou s nebývalou systematičností trápit spolužáka. Nikdo s ním nechce sedět, nikdo mu nic nepůjčí, nikdo se s ním nebaví. V dospělosti je to poněkud rafinovanější. Kolegové se s "obětí" baví, ale jen formálně a málo. Představte si, že jste černá ovce. Když vejdete do kanceláře, družný rozhovor utichne. Pokud se organizuje oslava, pozvánka se k vám jaksi nedostane. Pokud se něco řeší, na váš názor se nikdo neptá.
Změnit takovou situaci není nijak lehké. Klíč je ve schopnosti pozitivně překvapit, rozbourat myšlenkový stereotyp. Nesnažte se však přehrávat a přehánět. Například při diskusi si vezměte slovo, ale ne útočně, spíše skromně. Pak řekněte svůj nápad (nejlépe geniální), stručně a mile. A pak se zase stáhněte. Nechte ostatní, aby s vámi měli zážitek, který jim nesedne do obrazu černé ovce. Možná budete ještě chvíli mezi ostatními bílá vrána, ale nakonec se to vybarví, nebojte.
Text je ukázkou z připravované knihy psychologa Tomáše Vašáka s názvem Jak se nezbláznit.
