Žít podle vyučovacích hodin je pro mě pozitivum
Díky pevnému řádu se na vás mohou spolehnout kolegové nebo šéf. Lidé s pravidly a jasně rozvrženým denním plánem netrpí pocitem viny proto, že přišli pozdě nebo něco nestihli. Sama žiji v domnění, že pokud bych nedodělala práci do konce či nebyla v určený čas na sjednaném jednání, mrhám zbytečně časem svým i ostatních.
Na schůzky chodím nejen v přesnou hodinu, ale často o deset minut dříve. Pokud například jiný kolega nebo rodič přijde o pět minut později, pro pedanta, jako jsem já, už je to dohromady ztracených patnáct minut.
Myslím si, že pro lidi, kteří dokážou dodržovat přesně stanovený čas, perfektně rozvrhnout a zorganizovat práci sobě i druhým, přináší tento přístup pouze klady a pocit vlastního uspokojení. Mám ráda jasná pravidla.
Nemám ráda týmovou práci
Nerada pracuji v týmu, kde jsou zadané termíny, protože bych se musela spoléhat na ostatní. V kolektivu každý odevzdává práci v jiném termínu. Vím, že jsou potřebné všechny typy lidí. Ti, kteří něco vymyslí, druzí na tom začnou kreativně pracovat a ti, kteří vše dotáhnou do konce. Já sama jsem ten poslední typ. Představa, že bych měla čekat s dokončením práce na ty druhé, by mě znervózňovala. Neumím se tomuto stylu práce přizpůsobit.
Den dopředu přesně znám svůj další program
Už večer předem mám jasnou představu o tom, co budu dělat druhý den. Nad organizací práce a času přemýšlím většinou už pár dní dopředu. Jednám podle svých představ, vytyčených hranic a neohlížím se na to, jestli je to druhým nepříjemné. Dokonce vám můžu přesně říct, který víkend půjdu nakupovat vánoční dárky. Už teď vím, že do konce roku nemám žádný volný víkend.
Kdyby mi někdo narušil režim
Režim si nenechám narušit. Řeknu přesně, kdy můžu, kdy ne, a dám druhým jasně najevo, že se už chci zase věnovat svým záležitostem. Protože o sobě vím, že nejsem kolektivní typ, dávám přednost tomu, že pracuji, ale i plánuji vše sama. Proto jsem si vybrala práci, kterou dělám, a s ní související způsob života.
Na práci musím mít klid
Netrápím se, jestli jsem sobecká. Nezabývám se tím, jestli se ostatním kolem mne žije dobře nebo jestli jim můj způsob jednání vadí. Každý si svůj život vede a zařizuje podle svých představ a myslí si, že je to tak nejlepší. Nesnesu, když nemám potřebný klid na to, čím se chci zabývat. Pocit, že vše nebude tak, jak si přeji, v čas, který jsem si k tomu určila, je pro mě nesnesitelný. Okamžitě mě rozhodí fakt nebo představa, že něco by mělo být jinak, než jak jsem si naplánovala.
Lidi, kteří takový řád jako já nemají, mě v podstatě obtěžují a já necítím potřebu se s nimi stýkat. Nerozumím jim a ani nechci. Jsem přesvědčena, že naopak ti, kteří nestíhají, chodí pozdě na schůzky, mají v sobě chaos, nedodržují termíny nebo neustále někde něco zapomínají, trpí a dělají vše jen napolovic.
Myslím si, že lidé, kteří neustále nad něčím přemýšlí, chtějí něco měnit, hledají neustále jen fiktivní radosti. Kamarádky vlastně nemám. Nepotřebuji je, vystačím si sama.
V rodině dodržuji stejný řád jako ve škole
Žiji vlastně hlavně pro rodinu, kde jsou pravidla od začátku jasně daná. Nikdy jsem například do školy s dětmi nevyjela ráno v sedm hodin, ale vždy pět minut předem. Což je dáno také tím, že dojíždíme autem do Prahy a já musím mít potřebnou časovou rezervu, kdyby se po cestě něco stalo.
Pokud mám ráno volno, už v devět dopoledne mám uvařeno, v pátek pravidelně jdu na nákup s lístečkem a jasnou představou, co budu vařit až do pondělního večera. Dávám přednost učení s dcerami před povídáním s kamarádkami nebo bloumáním po domě a sledováním televize. Děti se učí dobře, jezdím s nimi na kroužky a všichni doma se na mě mohou spolehnout a to je pro mě největší odměna.
