V čem vidíte největší problém?
V první řadě to mohou být špatné zkušenosti. K tomu, že se firma rozhodne alternativní zaměstnávání nepodporovat, například stačí, aby v minulosti zaměstnala na částečný úvazek někoho, kdo situace zneužil. Navíc i sami zaměstnanci tyto úvazky často vnímají jako nevýhodné. V minulosti se stávalo, že měli smlouvu na čtyři hodiny denně, ale zaměstnavatel po nich chtěl, aby udělali tolik práce, co za osmihodinovou pracovní dobu.
Mají firmy vstřícné podmínky pro flexibilní zaměstnávání?
Ještě loni musel zaměstnavatel za pracovníky, kteří sdíleli jedno pracovní místo, odvádět aspoň minimální sociální pojištění, což v součtu znamenalo vyšší částku, než by vydal na jednoho zaměstnance. To se letos myslím změnilo, přímé náklady už nejsou překážkou.
Firmy spíše vnímají negativně, že v případě dvou zaměstnanců na jedné pozici zajišťují dva notebooky a dva mobilní telefony. Brzdou také je, že řadě firem chybí zkušenost někoho jiného, kterou by mohly přenést do vlastní praxe.
Kde se mohou poradit a inspirovat?
Pokud jde o pracovní smlouvy, pomohou právníci. Hodně informací lze najít v odborných médiích, jako třeba magazínu HR Forum, a pomohou i odborné diskuse na pracovních portálech anebo těch, které organizuje Česká společnost pro rozvoj lidských zdrojů.
Co by se mělo změnit, aby lidé mohli mít flexibilnější práci?
Rezervy jsou v myšlení firem. Alternativní pracovní úvazky jsou zde stále brány jako nějaké dočasné řešení, které nezajistí kariérní postup. V západoevropských zemích však i lidé na flexibilních pozicích stráví většinu profesního života. Je třeba podívat se na to, do jaké míry je nutné, aby lidé od nějaké hodiny do nějaké hodiny seděli v práci. Jakmile dostanou svobodu, jsou více motivováni a také více loajální, pracují mnohem více.
