"Není vůbec o naší práci a zdravotní sestry neukazuje v nejlepším světle, řeší tam v zaměstnání osobní problémy, poměry s lékaři a podobně. Celkově degraduje práci sester v očích veřejnosti," myslí si nejstarší ze tří sourozenců, Renáta Klementová.
Ona, její dvě sestry i máma Hana Fišerová pracují ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích. Nejstarší z klanu tam je už víc než sedmnáct let, dnes jako vrchní sestra na Interní kardiologické klinice. Tam pracuje i dcera Kateřina Šebková, specializuje se však na práci na sálcích, kde se provádějí invazivní výkony. V nemocnici je už dvanáct let.
Nejstarší Renáta Klementová je vrchní sestrou na Klinice nemocí plicních a tuberkulózy, před třinácti lety začínala jako sestra na Anesteziologicko-resuscitační klinice. V práci se dcery s matkou nevídají, každá pracuje na jiné klinice nebo oddělení. Nejmladší z rodiny Fišerových Libuše zatím studuje, ale s prací zdravotní sestry má i praktické zkušenosti, už dva roky chodí do bohunické fakultní nemocnice pravidelně na příslužby.
Třetí generace zdravotníků
Zdravotnickou práci prý má celá rodina v krvi, u Fišerových je totiž už tradicí. Ve zdravotnictví pracovala babička i dědeček; sestřičkou je také manželka syna Hany Fišerové a další čtyři sestřenice.
"Nikdy jsem nechtěla, aby holky šly do zdravotnictví. Práce zdravotní sestry je trochu řehole," říká Hana Fišerová. A tak své tři dcery dala na nejrůznější střední školy. "Jenže holky po roce ze školy utekly a přihlásily se na zdrávku. A my s manželem jsme se museli s jejich rozhodnutím vypořádat."
Pro své dcery byla při volbě povolání vzorem. Už jako malé holky je totiž brala do ordinace v nemocnici. "Moc se mi líbilo, jak maminka měla všude uspořádané papíry, chodila v bílém, a taky jak se chovala k pacientům. Chtěla jsem být jako ona," vybavuje si nejmladší Libuše.
Žádná z Fišerových volby povolání nelituje. "Když to vidím zpětně, byl to rozumný tah, všechny nás to baví. Je to velmi zajímavá práce a v současné době i nějaká sociální jistota," míní nejstarší ze sester Renáta.
Hlavní podmínka: komunikativnost a empatie
Z celého rodinného klanu sestřiček přímo srší energie, dobrá nálada a snaha pomoci. "Je pěkné, když někomu pomůžete a on vám přijde poděkovat, nebo když víte, že pacient zvládl těžkou hospitalizaci i díky naší pomoci," říká Renáta. Podle ní je důležité brát práci s úsměvem.
"Tak motivujete podřízené. A právě tím je moje maminka na oddělení známá, všichni ji kvůli tomu mají rádi. Vyhovuje to všem, podřízeným i šéfům," usmívá se Renáta, která se ve funkci vrchní sestry snaží jít v máminých stopách.
A jaké jsou podle zkušených sestřiček podmínky pro výkon takového povolání? Nejdůležitější je, aby sestra byla komunikativní a empatická, a pak už záleží na tom, na jaké pozici pracuje. "Zdravotní sestra u lůžka a v ambulantních provozech musí být hlavně fyzicky zdatná a psychicky odolná, vrchní sestra musí být zase dobrou manažerkou a diplomatem, ale i trošku ekonomkou," míní Hana.
Všechny Fišerovy ženy zvládají životní nástrahy i díky vzájemné podpoře. Pracovat ve zdravotnictví má totiž jednu velkou nevýhodu. "Když někdo z vašeho okolí onemocní, hned víte, co s ním bude. Umřel mi manžel, na rakovinu. Hned jak mu stanovili diagnózu, věděla jsem, jak to celé skončí. Je to hrozná beznaděj," vypráví Renáta.
Nemocnice není autoservis
S dobou se mění i pacienti. Renáta Klementová vidí problém v tom, že dnes lidé berou zdravotnictví jako autoservis. "Přijdou do nemocnice a očekávají, že budou během pár dnů naprosto zdraví, aniž by pro to sami cokoli udělali," míní sestřička.
"V minulosti byli pacienti vděčnější, dnes přibývá stížností. Většina z nich je sice neoprávněných, ale každá vrhá špatné světlo na naši práci," míní Hana Fišerová. Když šly její dcery studovat na zdravotní školu, doufala, že než ji dodělají, situace ve zdravotnictví se zlepší.
"Trochu se to k lepšímu pohnulo, ale pořád jsou tady rezervy," tvrdí Hana. Problém prý je, že české zdravotnictví je sice na vysoké úrovni, ale vše se musí zvládat s menším počtem personálu než v zahraničí. "To samozřejmě obnáší delší čekací doby třeba na operace. Na druhou stranu, vše je téměř zdarma, ale lidé si toho neváží," shrnuje Renáta.
"Pracujeme s lidmi všech věkových kategorií a kulturních odlišností a musíme se každému věnovat individuálně. Nemocní mnohdy nejsou příjemní a milí, ale to ani nemůžeme čekat. Jdou k nám s trápením a bolestí, tak komunikace není vždy jednoduchá."
