Když před dvaašedesáti lety Josef Maška přišel poprvé do práce, nasadil si klotové rukávy, chopil se pera a vypisoval agendu pro státní správu sociálního zabezpečení v Praze. Lze těžko uvěřit, ale to samé dělá dodnes. Jen s tím rozdílem, že data vyhledává na počítači a zapisuje je na stroji.
A kdyby dnes již devadesátiletý důchodce nemusel odejít, klidně by v lednu zahájil s kolegy další rok. Jednoduše proto, že ho práce baví, má pocit, že je prospěšný - a to ho udržuje při životě.
"Když jsem nabádal svou matku, aby už nechodila do práce, tak mi odpovídala: Nebudeš-li chtít ve stáří vegetovat, dodržuj dvě zásady. Dělej, i když se ti ráno nebude chtít vstát a všechno tě bude bolet. Rozchodíš to. Zadruhé se nesmíš přežírat. A ještě je dobré k tomu přidat dobrou náladu," vysvětluje Josef Maška z Dejvic, na kterého se rodina také občas zlobí, že moc pracuje. "Syn mi nadává každou chvíli, že dělám ostudu. Manželka rovněž."
Dodržel slib daný před 30 lety
Vtipný důchodce ve vzorně vyžehlené košili, pečlivě upravené kravatě a placaté čepici potkal v úřadu od roku 1948 devět ředitelů a za svůj celý život si v novinách četl zprávy o všech československých a českých prezidentech od Tomáše Garrigua Masaryka.
Na stejném úřadě seděl celých dvaašedesát let s výjimkou tří roků, kdy musel na povel na převýchovu do dehtárny ČKD Stalingrad. "Na správu jsem se vrátil potom, co se mi na kůži začaly dělat skvrny, což identifikovali jako počínající rakovinu."
Letos v České správě sociálního zabezpečení končí s velmi solidním účtem, protože za uplynulých dvanáct měsíců stihl vyřídit více než šest set spisů. Velmi často se věnoval například tomu, že pomáhal policii shánět informace pro vyšetřování.
I když je jeho odchod vlastně vynucený, nezlobí se. Dodržel totiž slib, který dal před třiceti lety řediteli správy. Tehdy měl odejít do důchodu, ale zůstal.
"Dohodli jsme se, že až budou potřebovat peníze nebo mou funkci, ať mi to poví, a já vezmu klobouk, pozdravím a odejdu s přáním, že ředitele navštívím, abych se podíval, jak to vede," popisuje Maška, opomněl jen dodat, zda občas zkontroluje i práci současného ředitele.
Každé ráno cvičí, jinak by nemohl chodit
I přes vysoký věk působí patrně nejstarší český úředník živelně, když žertuje a vypráví o špičkování mezi pracovníky kanceláří. "Cvičím. Každý den ráno nejméně patnáct minut, někdy i večer," budí Maška údiv a tak to celé raději vysvětluje:
"Když mi bylo dvacet pět let, začala mě bolet kyčel. Ortoped mi vyhrožoval, že skončím na vozíku, pokud nebudu každý den cvičit. Tak jsem to vzal vážně. Kdybych to nedělal, tak se ráno nehnu a padám jako panák k zemi."
V důchodu se bude hlavně hrabat v hlíně na zahrádce a pěstovat okurky. Možná si u toho někdy vzpomene na svého klienta, záletného pana Tylce, kterému opakovaně nemohla správa doručit důchod, protože se stěhoval od jedné dámy k druhé a pan Tylc pak pravidelně jezdil do Prahy za referentem Maškou, aby si osmdesátikorunový důchod vymohl. "Na něj si vzpomenu asi i na prkně," směje se Maška.
A kdyby důchodce "nováčka" manželka v následujících letech občas rozzlobila, pojede tramvají na okraj Prahy na pivo. "A cestou zpátky se budu dívat po děvčatech," žertuje.
