Výrobci fotoaparátů si zoufají, mobily je vytlačují z trhu. Avšak německá Leica, stoletá ikona mezi fotoaparáty a první malý foťák (LEIcht CAmera) na světě, slaví vzkříšení. Jejím zachráncem je dědic rakouského papírenského impéria Andreas Kaufmann, který získal za Německo titul EY Podnikatel roku.
Po roce 2004 za rodinu investoval do čtvrtinového podílu v Leice. Investice ho však nejprve přivedla do sporů s bratry a pak málem i na buben.
Proč jste investovali do Leiky, když to s ní šlo z kopce? Měl jste plán, co s ní?
Nejprve to nevypadalo tak riskantně. Největším akcionářem byl výrobce luxusu Hermes International, a když vás zvou do takové společnosti, vydechnete úžasem. Věděli jsme, že na tom Leica není dobře, ale netušili jsme, jak rychle to půjde „zu grunt“. V ekonomice jde neustále o rizika a jejich zvládání. I když já riskuji více, tohle mi přišlo jako uměřené, riziko bylo však vysoké.
Co pak?
Bylo jasné, že firmu musíme zrekonstruovat, najít management, obchodní partnery, nové technologie a program výroby. Důležité bylo otevřít vlastní obchody, ty má Leica jako jediná v oboru. Je jich asi 80 na celém světě, první byl v Japonsku. Pětinu vlastníme sami, další jsou franšízy.
Máte obchod i v České republice?
Ano, butik v rámci pražského Centra FotoŠkoda a Galerii, což je naše nejlepší galerie na světě, vedou ji znalci a milovníci fotografie.
Co jste v obchodech prodávali?
Drželi jsme se toho, co dělá Leice pověst - technologie a ruční práce stále ve Wetzlaru. Strategii jsme postavili na třech modelech M (M8), S a X a rozvinuli jsme digitální zrcadlovky. Už nás kopíruje většina výrobců. Další model Leica M9 s plnoformátovým obrazovým senzorem byl dlouho nejmenší a nejvybavenější fotoaparát na zeměkouli.
Jenže přišla ekonomická krize.
Přišla v nejhorší možnou dobu, kdy jsme společnost restrukturalizovali. Smísily se dvě události, které nikdy nechcete zažít zvlášť, natož dohromady. Nikdo nám nechtěl půjčit. Rozhodl jsem se investovat do firmy ještě více peněz a vzít na sebe ještě větší riziko.
Teď jste rád, že jste to udělal.
Všichni jsme rádi! A z naší restrukturalizace se stal vzor pro ostatní. Ono je snadné být šťastný, když máte úspěch. Ale věřte mi, při neúspěchu je to daleko komplikovanější. Já jsem se stále držel naší speciality, tedy ručně dělané optiky, ale vymazlili jsme i design, aby se fotoaparát dobře držel. U T systému je to vidět zřetelně. Je to první „unibody“ fotoaparát, je z jednoho kusu leštěného hliníku a na druhé straně je plnědotykový displej, první, který obsahuje veškeré ovládání.
Uzavřeli jste i nová partnerství, jste spokojeni s Panasonikem?
Funguje to dobře.
Míříte i na trh s mobily?
Nedávalo by to smysl, čočka je v nich moc malá a slouží jen k omezenému focení. Když pak lidé chtějí dělat dokonalejší fotky, nastupujeme my. V Německu se ročně vyfotí osm miliard snímků, to je sto snímků na osobu včetně kojenců. Přemýšlíme nad tím, jak je lidé uchovávají a jak s nimi pracují. Chceme je v tom vychovávat a pomáhat jim.
Dočetla jsem se, že vyvíjíte cloud, dálkovou úschovnu, pro ukládání fotek. Jak jste daleko?
Nápadů máme několik, ale počkejte na veletrh Photokina, bude v Kolíně nad Rýnem v září. Přemýšlíme nad tím, jak obsáhnout celý systém od vzniku fotek po jejich úpravu a tisk. Spočetli jsme, že je asi devět služeb, které může fotograf využít, teď hledáme ty správné partnery.
Co dalšího plánujete?
Plány se mění. Hodláme se však přesunout i k filmu. Kromě toho slavíme sto let Leiky a 60 let modelu M. První vznikl v roce 1954 a dosud se v něm užívají tytéž čočky. Přes tento fotoaparát nyní vyprávíme na výstavě příběh rockové hudby, jak ji zachytili různí fotografové od koncertů Rolling Stones po obývák Janis Joplinové. Umíte si to představit? S těmi lidmi jsme vyrůstali.
Jakou máte cenovou politiku? Jste dost drazí, nezlevníte?
Já vždycky říkám, že jsme moc levní. Naši cenovou politiku určují hlavně náklady na výrobu. Zlevňovat by nemělo smysl. Kdyby nás nikdo nekupoval, pak bychom to museli řešit. Ale když celý trh vloni utrpěl čtyřicetiprocentní propad, my jsme naopak rostli dvojciferným tempem.
Kde se Leica prodává nejvíce?
V USA, ale Čína je dobíhá. Asie obecně, ale i Evropa je silná.
Co český trh?
Ano, vnímáme ho ve statistikách, ale neumíme odlišit, co je nákup přes hranice. Hodně Čechů jezdí například do Vídně, a to my nesledujeme. V regionu však trh spíše trpěl.
Přemýšleli jste třeba nad zábavním parkem nebo školou?
Ještě je kam růst. Máme nejstarší fotografickou školu, je jí 83 let, a nové výrobní závody. A novou putovní výstavu, která bude od října kolovat po světě s velkou knihou 100 let fotografií Leica včetně slavných českých fotografů. Zásadní je pro nás pořád výroba fotoaparátů, ale fotografie je naše výstavní dílo. Leica jsou stradivárky - nemůžou na ně hrát všichni, ale ti, kdo to umí, tvoří umění.
Už jste se rozloučili s klasickým kinofilmem?
Ne, jsme poslední výrobce analogových fotoaparátů, děláme jich ročně kolem tisícovky včetně nové generace. Většinu kupují Japonci, ti jsou nejvíce oddáni klasickým fotografiím, je to jako u vinylových desek. Jediný problém je kinofilm: barevný mizí, ale černobílý si můžete vyvolávat i doma.
