Ve Hře o akcie si mohli hráči nanečisto vyzkoušet kupovat akcie jednotlivých podniků, dostávat dividenty, případně si prožít i krach a ztrátu. A aby vládu nad firmami získali, museli vydat nejenom peníze, ale také prokázat obchodní znalosti.
Firmy si musely políčka zaplatit
Hra o akcie je původem ze Švédska, s nápadem udělat českou verzi přišel bývalý zaměstnanec Divadla Jiřího Wolkera a spolupracovník Karla Richtera.
„Kolega kdysi na sever Evropy utekl a když se po revoluci vrátil zpět, oslovil mě a další známé, jestli bychom mu nepomohli tuto hru dostat na český trh,“ vzpomíná dnes již 88letý bývalý herec. „To se psal rok 1994 nebo 1995, už nevím přesně,“ dodává Karel Richter.
Původně měli v plánu více typů deskových her, ale žádná další už neuspěla tak, aby se dostala na trh.
Karel Richter byl tehdy čerstvě v důchodu, nudil se, a tak uvítal rozptýlení. Jeho přínos spočíval v tom, že obcházel tehdy existující podniky a nabízel jim za peníze políčko ve hře, zkrátka takovou formu reklamy. Tvůrci chtěli hru co nejvíce přiblížit lidem a tehdejšímu reálnému životu, na herním plánu tedy musely být opravdu existující firmy.
Výdělek nic moc, ale zajímavá zkušenost
„Původně jsem si myslel, že to půjde hladce, ale ukázalo se, že tak snadné to zdaleka nebylo,“ vybavuje si svou činnost Karel Richter. Jedno políčko se totiž prodávalo za 150 tisíc korun, což nebylo zrovna málo. Šlo to pomalu.
„Oslovováním podniků jsem strávil hromadu času, ještě víc ho ale bylo za volantem, když jsem jezdil na schůzky. Přestože jsem byl jako bývalý herec byl dost výřečný, příliš mi to v prodávání políček nepomohlo,“ vzpomíná důchodce a dodává, že hlavní problémy byly dva. Dostat se k těm správným a odpovědným lidem a samozřejmě také výše částky, která dveře do podniků zrovna otevřít nedokázala.
Ale všechno nebylo tak černé. „Například jsem se takto setkal s tehdejším ředitelem výrobce nářadí Narex v České Lípě. Hezky jsme si popovídali, políčko se mi prodat nepodařilo, ale - možná jako odškodné - jsem dostal spoustu náhradních dílů na vrtačku,“ směje se Karel Richter.
Nakonec prodal políčka třem firmám, podnikům jako Barvy a laky nebo Kaučuk a vydělal si 12 tisíc korun. Čtyři tisíce byla provize za jedno prodané políčko. „Ostatní prodejci byli možná úspěšnější. Hra se mohla na trh dostat až v momentě, kdy se prodala všechna políčka. A to se podařilo,“ říká Karel Richter.
Hru jste mohli koupit v obchodech, které měly podobný sortiment, tedy nejčastěji v knihkupectvích a hračkářstvích. V určitém množství ji dostaly zúčastněné firmy. Některé hry tedy mohli dostat zaměstnanci od svého šéfa či tehdejší obchodní partneři.
Hra o akcie není jediný klon slavných Monopolů, který se v 80. a 90. letech v Česku, resp. Československu objevil. Nejznámější jsou pochopitelně Dostihy a sázky (vzpomínky autora hry čtěte zde). Z finančního světa pochází například hra Šance, kterou v roce 1989 vydala Česká státní pojišťovna. Pokud si přímo na ni, nebo na jiný klon vzpomínáte, podělte se v diskusi, nebo napište na banky@idnes.cz.
