Předrevoluční finanční samet: Jak se nám žilo před čtvrt stoletím

Kdo by neměl rád peníze. I v dobách před sametovou revolucí měly svou hodnotu a přitažlivost. Velký výdělek měl však jen málokdo, pěstovala se průměrnost. Zato čile kvetlo veksláctví a všimné. Někteří „šikulové“ si tak bokem přišli na tučné příjmy, které dokázali po sametové revoluci bohatě zúročit.

30 let svobody

Sledovat další díly na iDNES.tv

Pan Průměrný chodil pravidelně do práce a v roce 1989 si vydělal na průměrné živobytí jen zhruba tři tisíce korun měsíčně. Přesněji 3 170 korun hrubého. Komu se pracovat nechtělo a „poctivé práci“ se vyhýbal, dostal cejch příživníka a mohli ho poslat až na tři roky do vězení. A stejný trest hrozil i těm, kteří se pokoušeli živit samostatně bez příslušných povolení.

Každý občan měl však jistotu, že za rohlík, šunkový salám či desítku pivo zaplatí v každém obchodě stejně, bez ohledu na to, zda žije v Praze, Bratislavě či malé zapadlé vísce, kam zajížděla pojízdná prodejna. Nikdo tak neztrácel čas tím, zda se dá někde nakoupit levněji.

Ceny zkrátka tržní nebyly, byly stálé a spočítané úředníky. Určoval je Federální cenový úřad a pokud dal pokyn, aby se o pár haléřů či korun zvedla cena másla, piva, nebo jiného lidového zboží, vyvolávalo to vlnu bouřlivých diskusí a emocí, co že se to děje.

Kolik si vydělával pan Průměrný (hrubý příjem v Kč)

1985	1989	1999	2009	2014*
2 920	3 170	12 797	23 344	25 500
Zdroj: Český statistický úřad, *rok 2014 za 2. čtvrtletí

Důmyslná daň z obratu

Některé potraviny a spotřební zboží se prodávaly za vskutku lidové ceny. Třeba kilo chleba stálo 2,80, kilo rýže vyšlo na desetikorunu, cukr na 7,30, bůček byl za 22 a kilo kuřete za 30 korun. V produkci vajec jsme byli soběstační, jedno vajíčko vyšlo na 1,30 Kčs a litr polotučného mléka stál dvě koruny.

Proč tak nízké ceny? Vysvětlení je prosté. V centrálně řízené ekonomice fungoval mimo jiné důmyslný nástroj – daň z obratu. Tato daň měla pomáhat udržovat cenovou stabilitu a zabránit nedostatku nebo nadbytku spotřebního zboží. V praxi to mělo fungovalo zjednodušeně řečeno takto: Co stát považoval za luxus, tam na dani z obratu přirazil. Co bylo pro lid nezbytné, jako třeba vybrané potraviny a oblečení, na to byla uvalena záporná daň z obratu, což v podstatě znamenalo státní dotaci.

Dokonalý výměnný obchod

Pamětníci si jistě vzpomenou, k čemu to vedlo a co všechno nebylo běžně k mání. Slovo „podpultovka“ se na konci 80. let skloňovalo ve všech pádech a redaktoři Československé televize pokládali ekonomům a ředitelům socialistických podniků otázky, proč tomu tak je, proč se krátí dodávky pro trh a jak to udělat, aby toho či onoho nebylo pro lid málo.

Nepřehlédněte

Chleba a brambory nám už moc nechutnají. Nakupujeme jinak než dřív

Šikovní Čechoslováci to vyřešili po svém, začali pěstovat výměnný obchod a protislužby: „Já poskytnu něco tobě a ty zase něco mně.“ Kdo měl dobré kontakty a dobré známé, uměl roztočit dokonalý výměnný obchod s nedostatkovým zbožím a přijít si na své. Pod pultem se dalo sehnat třeba ananas, svíčková, omnia víčka, automatická pračka, lednička, barevný televizor, náhradní díly na auto a spoustu dalších věcí.

A s dobrými kontakty se dala do bytu pořídit i samostatná telefonní linka. Ostatně mít doma telefon byl v té době poměrně velký luxus. Když bylo potřeba zavolat sanitku, běželo se do telefonní budky, na poštu, nebo k sousedovi, který si uměl najít cestu, jak se k telefonu dostat. I auto si mohl dopřát jen někdo, škodovka stála v roce 1989 v průměru 84 600 korun. Šetřilo se na ni dlouho.

Nadité i hubené šrajtofle

Co se tehdy podařilo z průměrných platů ušetřit, ukládalo se na vkladní knížky, nebo na sporožiro u České státní spořitelny. A protože žádné bankomaty ani platební karty neexistovaly, vytahovali jsme při placení bankovky a mince z peněženek. Někdo byl zvyklý nosit šrajtofli naditou, jiný ji měl hubenou.

Část peněz, které jsme nechtěli nosit po kapsách a riskovat, že o ně přijdeme, jsme schovávali doma na zaručeně bezpečných místech. Třeba do knihovny do konkrétní knížky, pod koberec či třeba do koupelny. „Zloděje by přece nenapadlo sáhnout v panelákovém jádru pod vanu a v úzké škvírce nahmátnout obálku s hotovostí,“ ujišťovali jsme se tehdy.

V té době jsme rádi šustili “Hradčanama“. Tedy zelenou stokorunou, na jejíž rubové straně dominovaly Hradčany. Každý Čechoslovák naprosto jasně rozuměl větě typu: „Dej mi tři čtyři Hradčana a jsme si kvit.“ Ostatně tato stovka nás provázela dlouhých 31 let. Její éra skončila se vznikem České republiky v roce 1993, tehdy se všechny „Hradčany“ přelepily kolkem. Bylo jich celkem za sedm miliard korun, tedy 70 milionů kusů.

I dnes nosíme v peněženkách zelené stovky, ale Hradčany už na nich nejsou. Ty skutečné se však dál vypínají majestátně nad Vltavou. Už stovky let.

Jaké jsou vaše vzpomínky na předrevoluční finanční samet? Podělte se o své zážitky s ostatními.