I po sedmi stech letech je stále možné objevit nová, dosud neznámá fakta i o takovém velikánovi, jakým byl Karel IV. Přitom jeho osobnost, dvůr, způsob vládnutí a další aspekty byly dopodrobna rozebrány v mnoha publikacích a článcích. Stačí třeba, když se začnete pídit po tom, kdo postavil tvrz ve vaší obci. Přesně to udělal tým okolo historika říčanského muzea Martina Hůrky a „objevil“ Budislava Havlova z Vyšehořovic, notáře z blízkého okolí Karla IV, a prvního českého arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Slůvko „objevil“ je v uvozovkách záměrně. Budislavova existence totiž byla historikům známá, jen se k ní až dosud nevázaly žádné podrobnější informace. Všechno, co jsme dosud věděli, se dá s trochou nadsázky shrnout do jedné věty: Budislav Havlův z Vyšehořovic působil v církevních službách.
Vyšehořovická tvrz, pohled od jihovýchodu.
Začalo to snahou o obnovení tvrze
Ve Vyšehořovicích mají unikátní středověkou tvrz. Může za to nejen nebývale dobré dochování této památky, ale rovněž celá řada objevů (archeologických, archivních či architektonických) z poslední doby, které byly učiněny v souvislosti rekonstrukčních a sanačních prací, jež se na vyšehořovické tvrzi realizují od roku 2008. Obnovu tvrze zaštiťuje spolek přespolních i místních nadšenců Přátelé vyšehořovické tvrze.
Během pátrání po dávných obyvatelích a majitelích tvrze se historikům podařil jeden z nejzajímavějších objevů. Ze středověkých listin poodhalili život nejvýraznějšího představitele rodu, který v době panování Lucemburků na českém trůně tvrz vlastnil. Jmenoval se Budislav Havlův z Vyšehořovic.
Vyšehořovická tvrzKaždý rok, první sobotu v září se zde konají historické slavnosti. Právě na nich máte šanci se dozvědět o dalších objevech, které nadšenci z řad historiků během roku udělali. |
Již ze jména samotného je možné dovodit, že byl synem Havla z Vyšehořovic, nejstaršího známého člena rodu s dubovou větví v erbu. Příslušníci rodu patřili mezi nižší šlechtu, mezi panoše, kteří bývají historiografií často spojováni se službou výše postaveným pánům. Rod z Vyšehořovic patrně nebyl zcela bezvýznamným, neboť vyobrazení erbu se nalézá ve dvou nejstarších erbovních knihách (erbovnících) z českého prostředí. Obě bývají datovány ke konci 14. století a zachycují erby dvořanů českého krále.
U vyšehořovické tvrze máme to štěstí, že se nám dochovala prakticky v kompletní podobě. Můžeme tak obdivovat řadu budov z různých dob od gotiky přes renezanci až po baroko. V době Budislavova narození však na tvrzišti stála patrně ještě jen čtyřpodlažní kamenná věž, kterou před polovinou 19. století nakreslil Franz Alexander Heber. Krátce poté byla věž zbořena, aby neohrožovala pracovníky místního dvora. Budislav se narodil možná právě v horních patrech této věže. To bylo někdy před rokem 1310, tedy buď v době panování posledních Přemyslovců nebo v období zmatků před nástupem Lucemburků na český trůn.
Otec Budislava předurčil k církevní kariéře, s čímž souvisela potřeba vzdělání, na které tehdy měla faktický monopol právě církev. Vzdělání nabyl pravděpodobně v Praze. Poprvé se nám v písemných pramenech ukazuje roku 1335, tehdy se již živil jako veřejný notář.
Uměl číst a psát
Veřejný notář byl osobou, jež měla oprávnění vystavovat veřejně platné listiny (tzv. notářském instrumenty) v záležitostech soukromých osob. Následující léta opakovaně vídáme Budislavův podpis na listinách, které vyhotovil pro různé objednavatele zejména z řad církve.
Ve středověku nebylo, jako je tomu dnes, povolání notáře nutně spojeno s vysokými příjmy. Naopak. Obyčejní notáři posedávali podél cest a čekali, až je někdo osloví se žádostí o zhotovení listiny. Tito notáři se od většiny lidí někdy lišili „jen“ tím, že uměli číst a psát. I v zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina je žehráno, že „v našem království českém notářů nebo veřejných notářů je značný počet, avšak znalost notářského umění je velmi nízká“.
Budislav Havlův však nebyl notářem průměrným či dokonce neschopným, naopak. Byl notářem elitním. Byl mužem, který kromě češtiny ovládal na vysoké úrovni minimálně latinu, tedy jazyk, ve kterém listiny sestavoval. Kromě stylistických kvalit musel mít pro výkon svého povolání schopnosti orientace v různorodé problematice od běžných sporů po složité politické situace, jejichž řešení a přenášení „na pergamen“ se osobně účastnil, přičemž nesl odpovědnost za správné pochopení jádra věci a jeho zformulování. V neposlední řadě by měl být nositelem morálních kvalit – na jeho kredit a důvěryhodnost se spoléhali ti, kteří si ho pro příslušnou práci vybrali, tím spíše pokud se jednalo o Arnošta z Pardubic či Karla IV.
Vedle podpisu uváděl Budislav dle notářského zvyku grafické znamení, tzv. signum, které bylo na pergamenu listiny napsáno perem. Stálo na roveň pečeti. Budislavovo signum se skládalo z latinského kříže a kolem něj umístěných jednotlivých písmem jeho jména. A právě podle signa a podpisu se historikům ze skupiny okolo vyšehořovické tvrze podařilo najít první listiny dosud neznámého „notáře z Pražského hradu“. A tím to neskončilo. Odborníci doufají, že se jim podaří najít ještě další dokumenty.
I celých 700 let (uvědomme si, jak strašlivě dlouhá doba to vzhledem k lidskému životu je) od naorzení Karla IV. i Budislava Havlova tak můžeme odhalovat překvapivé podrobnosti o jejich životě. Práce je to časově nesmírně náročná, ale díky ní nyní víme, že Budislav se záhy vypracoval na jakéhosi „dvorního“ notáře pražské kapituly (kapitula na Pražském hradě u sv. Víta). Zároveň jeho signum vidíme roku 1339 i na zakládací listině kapituly Všech svatých při královské kapli na Pražském hradě, kterou vydal moravský markrabě Karel (pozdější král a císař Karel IV.).
Kanovník na přímluvu papeže
Budislav měl blízko i k Arnoštu z Pardubic. Velice pravděpodobně se s ním znal ještě z doby, kdy se Arnošt po mnohaletém pobytu v zahraničí navrátil do Čech (1339) a začal působit u pražské kapituly, kde se záhy stal děkanem (1340). Arnošt pak Budislavových služeb užil bezprostředně poté, co byl papežem jmenován za pražského biskupa (1343). Později Arnošt Budislava nazývá „svým kaplanem spolustolovníkem“. Okolnosti nasvědčují, že Budislav byl Arnoštovi skutečně nablízku a že se skutečně jednalo o jednoho z jeho osobních kaplanů. V roce 1346 se Arnošt přimlouvá v Avignonu u papeže (papežové v letech 1309-1377 sídlili v tomto francouzském městě), aby Budislavovi bylo uděleno kanovnictví v Olomouci. Papež Klement VI. souhlasil.
Budislavovo signum.
Patrně na počátku 50. let 14. století se Budislav vzdal působení ve veřejném notariátu a rozhodl se věnovat duchovní činnosti (To, jako notář nemohl. Notáři mohli mít jen nižší svěcení, nikoliv však kněžské). Koncem 50. let působil jako farář v Telči, následně byl roku 1360 jmenován farářem u kostela sv. Valentina na Starém Městě pražském. Na Vánoce roku 1363 se stal sakristánem u sv. Víta na Pražském hradě, kde ve funkci vystřídal Jana Milíče z Kroměříže, který na svůj úřad rezignoval. Jana Milíče dnes známe jako jednoho z prvních reformních kazatelů a předchůdce Mistra Jana Husa.
Následně si Budislav zakoupil spolu se svými bratry, vyšehořovickými panoši, dům na Hradčanech. Roku 1365 k němu přikoupil ještě jeden, prakticky v sousedství ležící dům. Někdy v první polovině roku 1368 Budislav zemřel. Kdy to přesně bylo není možné zjistit. Ono i jen určení konkrétní části konkrétního roku bylo možné jen díky několika indíciím. Víme totiž, že 29. července 1368 nastoupil do úřadu míto Budislava nový sakristán. Současně v letech 1369 a 1370 oba domy na Hradčanech panoši z Vyšehořovic prodali. Mezi jmény prodávajících sourozenců však již jedno jméno chybí. Jméno Budislava Havlova z Vyšehořovic.
