Sklon brát se občas příliš vážně je součástí lidské povahy. Souvisí s naší potřebou příznivého či dokonce vysokého sebehodnocení. Je však i sklonem, který je nejen pro nás, ale i naše okolí, často zbytečně stresující. Velmi častým vedlejším důsledkem tendence brát sebe sama i svůj okolní svět příliš vážně je totiž sklon vnímat tento svět - vzhledem k jeho nedokonalostem - i příliš negativně. A být proto téměř trvale mrzutý či nabručený.
Vážnost jako snaha působit na ostatní
Tendence brát se příliš vážně nemusí navíc souviset jen se snahou působit na sebe sama. Má i své vnější „důvody“. Především u osob sociálně exponovaných je mnohdy spojena s představou, že lidé, kteří jsou vážnější, vypadají ve srovnání se svým okolím zralejší, odpovědnější či dokonce schopnější. Možná vyhlížejí i jako lidé, kteří se lépe ovládají.
Jan Urban (1953)
 |
Osoby, které této představě podléhají, ji proto záměrně využívají jako jeden z nástrojů, kterými se snaží působit na ostatní. Usilují, obrazně řečeno, o to, aby vzbudili dojem, že právě na jejich bedrech spočívá váha světa. Vážnosti, kterou staví na odiv, však postupně samy propadají a z masky, kterou si dobrovolně nasadily, se během času stává jejich trvalá, a to ne zrovna příjemná vlastnost.
Vážnost a důležitost, kterou se snaží zapůsobit na své okolí, totiž toto okolí - nebo alespoň jeho rozumnější část – většinou nijak neoslňuje. Mnohdy je spíše obtěžuje nebo je dokonce činí směšnými.
Jak poznat, že se berete příliš vážně
Sklon brát se příliš vážně nám především brání v možnosti vést spokojený život. Nejen proto, že plodí nepříznivé pocity, ale i z toho důvodu, že stojí v cestě schopnosti své problémy úspěšně řešit. Často i proto, že brání schopnosti vnímat sebe sama realisticky.
Navíc vytváří i nebezpečný začarovaný kruh. Narůstá totiž v situacích, kdy jsme ve stresu. Často i proto, že jsme rozzlobeni nebo se něčeho bojíme. Jsme-li uvolněnější, pak naopak klesá. Dosáhnout uvolněnosti, a tím i vyšší schopnosti své problémy řešit, předpokládá však zpravidla schopnost přestat brát sebe sama příliš vážně.
Čtěte také |
Pokud jsme však tomuto sklonu ještě příliš nepropadli, nemusí být na jeho změnu pozdě. Většinou totiž skutečně jde jen o více či méně vědomý zvyk, který lze poměrně snadno překonat.
Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je ohlédnout se občas zpátky v čase a zamyslet se nad tím, zda situace, kdy jsme se v minulosti brali velmi vážně, vidíme i s časovým odstupem stejně. A zda jsme tedy i s odstupem času rádi, že jsme určité věci včetně sebe sama brali natolik vážně, nebo zda bychom svůj tehdejší postoj, kdybychom měli tu možnost, naopak raději změnili. Vyjádřeno jinak, zda bychom se brali stejně vážně, i kdybychom věděli to, co víme dnes.
Provedeme-li toto cvičení opakovaně, dojdeme s velkou pravděpodobností k závěru, že náš sklon brát se příliš vážně vypadá s odstupem určité doby spíše absurdně či komicky.
Co nám změna přinese
Přestaneme-li se brát příliš vážně, budeme nejen méně podráždění, nervózní nebo upjatí, ale začneme i věci kolem sebe vidět v příznivějším světle. Přestaneme si stěžovat a uvidíme, že řada problémů, které jsme doposud měli sklon přičítat vnějším okolnostem, často chybám druhých, pramení ve skutečnosti spíše v nás samotných.
Naše problémy se tak mnohdy stanou nejen méně vážné, ale i jednodušší a snadněji řešitelné.
Vyvarovat se sklonu brát se příliš vážně vyžaduje většinou nejen schopnost podívat se na své minulé i současné jednání z jiné perspektivy, ale zapojit do něj i trochu smyslu pro humor. Tedy schopnosti se nad ním občas zasmát.
Tato schopnost nás možná přivede k údivu, že jsme se v určité minulé situaci chovali skutečně tak, jak jsme se chovali. Schopnost zasmát se nám současně zlepší náladu. A to nemluvíme o dalších přínosech smíchu, především jeho schopnostech uvolnit svaly, zlepšit krevní oběh a snížit hladinu stresových hormonů.
