Absolventi - připravit ke startu, pozor, teď!

-
Zpocené dlaně, žaludeční nevolnost a nervozita doprovází téměř každého, kdo se poprvé v životě chystá do zaměstnání. Útěchou mu může být skutečnost, že dříve nebo později to potká každého. Existuje navíc několik triků, jak první dny v novém zaměstnání ustát bez doživotního nervového poškození.

»Už mu to začalo,« zpívá Vladimír Mišík - stejně jsou na tom mladí lidé, kteří nastupují do svého prvního zaměstnání. V září končí pro většinu z nich poslední prázdniny a před sebou mají dlouhou profesní dráhu - kolem čtyřiceti let aktivního ekonomického života. V každém případě začíná nástupem do zaměstnání nový úsek života a je nezbytné přizpůsobit mu vlastní životní styl. Odborníci nazývají přímou konfrontaci studia a praktického života »šokem z praxe« a není divu, že zejména absolventi vysokých škol váhají s nástupem do institucí s direktivně určenými povinostmi a hledají raději něco samostatného, kde by sami mohli rozhodovat a řídit svůj pracovní rozvrh tak, jak byli zvyklí z dob studia.

Na mistry světa nejsou nikde zvědaví

Přestože si každý úspěšný maturant nebo absolvent vysoké školy myslí, že ví všechno, a má pocit, že to musí kolegům a nadřízeným sdělit nejpozději do týdne po svém nástupu, je lepší vyčkat. S ambicemi je to vůbec poněkud ošemetné - když jich je málo, není to dobré, když se přeženou, obrátí se ve svůj opak. Představa mnohých »náctiletých«, že každý nad třicet je »geront«, jehož cílem je bránit mládí v rozletu, může končit v neschopnosti spolupracovat s příslušníky jiných generací. Vystupovat jako mladý Einstein a největší machr ve střední Evropě se nevyplácí. Pro uplatnění v praxi je mnohdy důležitější zkušenost a tu naopak mají starší spolupracovníci. Požádat o pomoc není u začínajícího ponižující - nikdo od něho neočekává dokonalost, spíš snahu se něco naučit.

Vyplatí se nechat si čas na rozkoukání

Vstup do zaměstnání je nejen zkouškou odborné způsobilosti, ale i osobních vlastností. Je vhodné pozorovat chování spolupracovníků a pochopit, co je pokládáno za správné při plnění pracovních povinností i ve vzájemných vztazích. Nemá cenu se snažit být už po týdnu váženou autoritou v pracovních a lidských problémech nepovede se to. Vyplatí se počkat s konečným úsudkem a případným odsouzením zastaralých metod a zvyklostí. Najít své místo v kolektivu, vybudovat si dobrou pozici v něm je možné i postupně a s trvalejším efektem. »Před nástupem do zaměstnání jsem nemohla dospat, ve snu mně budoucí spolupracovníci připadali jako saně, se kterými nepůjde vyjít. Největší obavu jsem měla ze své šéfové, věděla jsem jen, že je to starší paní. Nervózní jsem přišla do práce, raději dřív. Všechno ze mne spadlo až po pár týdnech, když jsem poznala, jak to v kanceláří chodí. Z vedoucí se vyklubala dobrosrdečná šéfová, která mne zanedlouho oslovovala křestním jménem,« vzpomíná na své první pracovní zážitky Dana Průšová z Brna. Přestože si někteří myslí, že práce je ten nejhorší způsob obživy, pro téměř devadesát procent populace je jistota zaměstnání důležitá. Při rostoucí nezaměstnanosti se podle výzkumů padesát sedm procent ekonomicky aktivních obyvatel obává ztráty pracovního místa. Ta hrozí nejvíce právě u okrajových generací - absolventů bez zkušeností a lidí po padesáti letech věku. Získat zaměstnání je při přebytku nabídky na trhu práce úspěch, který je třeba ocenit a využít - není a nebude samozřejmostí.

Všechny dovednosti nejsou vidět hned

Americká filozofie úspěchu za každou cenu není ve středoevropských poměrech obvyklou normou a někdy se lidé i stydí dát najevo aktivitu a zájem o svou práci. Je to chyba, protože pak těžko ostatní poznají, jaké mají schopnosti, co umějí, jak jsou schopni pracovat a jak jsou nebo budou pro zaměstnávající organizaci důležití. Ten, kdo se chce dočkat pracovního postupu, získat zajímavější pracovní úkoly a vyšší finanční ohodnocení, musí dokázat nadřízeným, že dovede včas a dobře splnit zadanou práci, že umí přijmout i nepopulární příkazy a vyrovnat se s nimi. Očekává se pracovitost, vytrvalost - ale také poctivost a loajalita k firmě. Vhodná míra ctižádosti a průbojnosti může přitom jen pomoci. »Buďte pozitivní!« nabádají všechny příručky nabízející návod, jak dosáhnout úspěchu. Pokud se tím nemyslí jen povrchní úsměv, formální přívětivost a předstírání pohodové nálady, i když se zrovna nedaří, pak to platí jako životní filozofie. Být pozitivní je pohled na svět, schopnost správně zhodnotit své lidské a odborné schopnosti a podívat se na sebe z nadhledu a s humorem. Ačkoliv se mnohým zdá, že jsou jejich osobní problémy středem světa, není to tak. Vědomí vlastní hodnoty a postavení je východiskem pro reálné pochopení mezilidských vztahů a sociálních situací. Nemá cenu předem podezírat spolupracovníky, že se snaží nového kolegu zesměšnit, podrazit, připravit o zasloužené uznání i když to v některých případech může tak být. Podstatně lépe působí přátelské a vstřícné chování - vyvolává totiž pozitivní odezvu a odzbrojuje potenciální nepřátele. S pozitivními postoji se lze snadněji zařadit do pracovního týmu. Případný omyl je nepříjemnou zkušeností, ale nestojí za totální ztrátu důvěry k ostatním.