Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Výnosné právničině dala vale, otevřela si bistro

Jako právnička si u nadnárodních organizací vydělala spoustu peněz, ty dala do školného a v New Yorku vystudovala design. Nedávno se Alena Slámová vrátila do Prahy a otevřela si bistro. "Chci už dělat jen to, co má smysl," tvrdí.

Alena Slámová, provozovatelka bistra Kidó | foto:  Michal Šula, MAFRA

Sedíme na zahrádce jejího bistra Kidó na pražské Letné, stranou městského ruchu. Hosté chválí domácí polévku a slané koláče podle rodinných receptů. Do vyprávění zdraví Alena Slámová každého příchozího. Je to domácké a milé.

Jak vás napadlo pořídit si bistro?
Neměla jsem pořádně kde jíst. Chodit během pracovního dne do restaurace, kde dobře vaří a nebude to stát majlant, není možné - ony nejsou. Kromě těch opravdu drahých. Je to vždycky kompromis. Chtěla jsem jíst obyčejné věci, třeba domácí polívku.

To byl jediný důvod?
Už jsem nechtěla být něčí zaměstnanec. Život nemusí být krysí závod. Chci dělat věci, které mi budou dávat smysl, i kdyby to měla být "jen" slow food kuchyně.

Jste v postranní ulici, u parku. Není to nevýhoda?
Nechci bistro na hlavní třídě, abych musela lidem z ulice složitě vysvětlovat, že polévka stojí 45 korun, protože je v ní máslo, je z domácího vývaru, a já jezdím osobně nakupovat k lokálním farmářům. V rezidenční čtvrti si snáz vybuduju komunitu, která to pochopí. Nemám žádný byznys plán, žádná čísla k naplnění.

Alena Slámová

  • V roce 1994 absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, roku 2003 The Parson’s School of Design, ve stejném roce i New York School of Interior Design.
  • Pracovala pro helsinský výbor, v roce 1997 zakládala českou pobočku Mezinárodní organizace pro migraci.
  • Letos v lednu si otevřela bistro Kidó.

Přesto musíte platit nájem a lidi, kteří pro vás pracují.
To ano, ale nedělám to pro byznys. Koncept musí fungovat dlouhodobě, ne že mi bistro vydělá a já za rok zavřu. Všechno kolem jídla je teď něco "fancy", ale my si tu nehrajeme ani na bio, firmy značku bio často zneužívají, nemám ani fair trade kávu, vždyť i tuhle značku si musí plantážník koupit a ti, co tam dřou, na to nemají. Kávu nám dováží malá česká firma.

Trváte na tom, aby všichni vaši dodavatelé byli domácí?
Nemusím mít jen české firmy, ale nezajímá mě globální produkt, třeba rukola, kterou Tesco přiveze kamionem z Itálie. Nedokážu pochopit, že se s tím lidi spokojí. Proč rukolu z Itálie, když pár kilometrů od Prahy rostou lány polníčku? Posunuli jsme se ve všem, ale základní stravovací zvyky pořád nefungují.

Není vyčerpávající boj učit Čechy zdravě jíst?
Vyčerpává mě spíš jednání s úřady. Třeba když dostanu pokutu sto tisíc za to, že mi přesáhla tabulka s nápisem "Vítejte" o tři centimetry na chodník, což je nedovolený zábor pozemní komunikace. Vítr tabulku shodil, kdosi ji postavil, nějaký odborník z odboru výstavby si toho všiml, a místo aby zašel dovnitř a řekl, ať to dám do pořádku, poslal čtyřstránkové lejstro s pokutou!

Nikoho nezajímá, že dávám práci lidem, platím daně, přispívám do sociálního systému. Podpora podnikání jsou jen kecy. Když jsem při hledání prostor jednala s magistrátem, v první kanceláři si úřednice řekla o dvě stě tisíc, a to jsem jen chtěla vědět, jaké nebytové prostory jsou k dispozici, abych se přihlásila do tendru. Prý informace něco stojí. Nechci jednat se státem, jehož úředníci žijí v nějakých paralelních světech.

Nelitujete takových zkušeností?
Vůbec. Mě zajímalo jídlo, vaření, zahrada. Jsem z právnické rodiny, takže bylo jasné, co vystuduju, ale nechtěla jsem dělat komerční právo a řešit fúze, proto jsem raději pracovala pro Český helsinský výbor či pro Mezinárodní organizaci pro migraci.

Tu organizaci jste v Česku zakládala, že? Co byl první projekt?
V programu, který jsem předložila americké vládě, jsem řekla, že Česká republika není v obchodu se ženami jen zemí konečnou či tranzitní, ale i zemí původu. Paní, která dodnes sedí na ministerstvu vnitra, mi tvrdila, že problematika obchodu s lidmi tu neexistuje. Přitom odborníci v oboru dávno poukazovali na to, že nestačí, když URNA vtrhne do bordelu, protože ty ženy vystaví daleko složitější situaci: nemají kam jít, a když začnou mluvit, něco se jim stane. Kolik jich jen nedojelo domů!

Taková práce má přece obrovský smysl. Proč jste toho nechala?
Bylo mi třicet, byla jsem rychle na vysoké pozici a měla pocit, že můj život začíná. Nechtěla jsem ustrnout, potřebovala jsem něco tvořit. A když pomáhat, raději udělat něco konkrétního. V právu je pocit satisfakce velmi relativní, buď pracujete pro mezinárodní organizaci a vadí vám obchod s neštěstím, nebo pro firmu a musíte hrát podle pravidel. Řekla jsem si, že když to neudělám teď, už se mi to nemusí povést nikdy. Přihlásila jsem se na design, a když mě přijali, všechno do sebe zapadlo.

Jakou školu jste studovala?
Parson’s School of Design, kde studovala Donna Karan nebo Calvin Klein, a New York School of Interior Design. Byli tam skvělí učitelé, kurátoři Metropolitního muzea, osobnosti. Tolik inspirací a tak málo času. Bylo to náročné, ale věnují se vám absolutně, svým žákům předají vše, a nesoudí je. Obhajování projektů bylo díky jejich kvalitě tvrdé, kritiky zdrcující, lidi brečeli. Ale bylo to fér. Zvlášť v uměleckém oboru musíte dřít. V designu je deset tisíc lidí lepších než vy. Je to náročné, ale je to motor.

Jaký byl New York pro vás?
Byla jsem tam v době, kdy spadla dvojčata. Bydlela jsem necelý kilometr daleko. Nikam nešlo jít, nebylo jídlo, nefungovaly telefony, všude prach, smrad, pořád hořelo. Prožíváte šok a pomalu si uvědomujete, že jste uprostřed genocidy. Prvních pět let se trauma stupňovalo, manžel, finančník, přišel o dvě stě kolegů, pracoval na odstraňování trosek, skončil s maniodepresivní psychózou, ta zapříčinila i rozpad našeho manželství. Do toho mi zemřel otec a já se musela vrátit a postarat se o jeho advokátní kancelář. To trvalo dva a půl roku a pak už nebylo cesty zpět.

Proč?
Když jsem se v roce 2010 vracela, na letišti mě omylem zavřeli. Tři dny jsem byla ve vězení. Jedla se horká rýže a pily čtyři unce horké vody denně. Tím, že jsem ve Státech nebyla a nepřebírala poštu, usoudili, že někde žiju ilegálně, soud vydal zatykač. Na škole jsem poznala elitu národa, ale tahle zkušenost mi ukázala druhou stranu mince - ignoranci a nevzdělanost těch, co rozhodují o vašem životě. Přijela jsem zpátky s krví v moči, mám nemocnou štítnou žlázu a dlouhotrvající noční můry. Nakonec uznali svůj omyl, ale dosud se mi nikdo ani neomluvil. Po téhle zkušenosti tam už nikdy nepojedu.

Je pro vás dnes úleva, že chodíte po svém podniku a nejdůležitější je, zda se vám povedla polévka?
Je to úleva, radost, i terapie. Na konci každého dne jde jen o to, zda jsem jej prožila kvalitně, aniž bych se musela stydět. Nevím, jak se vše vyvine, ale mít vizi a následovat ji je strašně vzrušující.

Lidé dnes zahazují úspěšné kariéry a vrhají se do oborů, s nimiž nemají nic společného. Právníci mají bistra, jiní pečou chleba, lékaři chovají kozy. Proč jste tak radikálně změnila život?
V lidech jsou skryté jiné talenty než to, čím se živí, ale proměna je dlouhodobý proces. Pořád jsem měla výmluvy, proč to neudělat: nemám peníze, bojím se, co kdybych chtěla rodinu. Nebyla jsem vnitřně uspořádaná. Až v osmatřiceti jsem si dokázala říct, že už nebudu sama sobě něco namlouvat. Svoboda měla svou cenu a já ji byla ochotna zaplatit: prodala jsem byt, vzala těch několik milionů a poslechla intuici. Kdybych uvažovala racionálně, v životě to neudělám.

Autoři:





mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.