Anketa: Václav Šmatlák, předseda Sdružení praktických lékařů ČR
1. Jak vidíte perspektivu zaměstnání ve zdravotnictví? Jaké profese / obory jsou žádané?
Práci zdravotnického pracovníka vidím jako perspektivní. Za předpokladu, že v brzké době dojde ke změně státní zdravotní politiky vidím práci zdravotnického pracovníka jako perspektivní. Myslím, že místo vytloukání klínu klínem by měly být provedeny koncepční změny, které povedou k normálnímu zdravotnímu pojištění se zajištěním zdravé míry solidarity.
Žádané jsou především chirurgické obory s užší specializací a také takzvané malé obory (oční, nosní ušní, krční, kožní). V zahraničí je v současné době poptávka po lékařích ARO, zubařích, ale i praktických lékařích. V kontextu s trvalým propadem českého zdravotnictví do dluhů je paradoxní, jak malá podpora je u nás věnována primární péči. Podstatně více než dosud by měl být právě státní zdravotní politikou, ale i zdravotními pojišťovnami podporován rozvoj oboru, který má největší vliv na efektivitu celého systému – to je praktické lékařství. Doufám, že i u nás se jednou stane tento obor atraktivním.
2. Jaký okamžik nastartoval vaši kariéru?
O studiu medicíny jsem uvažoval poměrně brzy, už někdy v osmé třídě základní školy. Již v tomto věku mě zajímala biologie a příbuzné obory. Postupně se přidal i sociální a psychologický pohled na věci kolem nás a rozhodování o profesi nebylo složité.
3. Co je ve vaší práci nejnáročnější?
Nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější je denní kontakt s lidmi. V českých podmínkách pacienti také nadměrně navštěvují zdravotnická zařízení. Do mé ordinace přijde denně přibližně čtyřicet až sedmdesát pacientů. Lékař je konfrontován s obrovskou různorodostí lidských povah, přání a představ pacientů, musí brát v potaz mnoho faktorů, které každého jedince formují a ovlivňují, včetně jeho sociálního zázemí. Lékař, zejména praktik, by měl být především dobrým psychologem. Zejména na počátku lékařské kariéry je velmi náročné udržet si jistý odstup a přiměřenou míru empatie. Lékaři, kteří provozují praxi léta, mohou mít tendenci k rutinérství a ztrátě empatie. Může u nich dojít k syndromu vyhoření.
4. Kolik hodin denně pracujete a jakým způsobem odpočíváte?
Vlastní ordinace mi zabere zhruba šest až sedm hodin denně. Přibližně další dvě hodiny navštěvuji doma ty pacienty, kteří to potřebují. Administrativě se věnuji jednu až dvě hodiny po ukončení běžného pracovního dne, protože v ordinaci na ni není čas. Tato činnost je tou nejméně atraktivní součástí práce každého praktického lékaře a zahrnuje například posudky pro pojišťovny, instituce sociálního zabezpečení, návrhy na lázeňskou péči, důchody. Do mimoordinační práce lékaře, který provozuje nestátní zdravotnické zařízení, patří také denní kontrola účtů a měsíční uzávěrka pro zdravotní pojišťovny, vedení či kontrola vlastní daňové evidence či účetnictví, objednávání spotřebního materiálu pro provoz ordinace a mnoho dalších povinností.
Nezbytností je, aby se lékař celoživotně vzdělával. Začátek je nejtěžší, ale postupně si každý zavede takový režim, který mu podobně jako ostatním smrtelníkům, navrátí den v délce 24 hod. Preferuji aktivní odpočinek: turistiku s rodinou, manuální práci na chalupě, jízdu na kole, tenis, v zimě lyžování.
5. Co byste poradil tomu, kdo právě začíná svou kariéru?
Maturantovi, který se rozhoduje pro studium: včas si ujasnit, co od studia očekává a čí ambice má naplnit. Pokud svoje vlastní, plně doporučuji. Pokud cizí, nestojí to za tu námahu. Studentovi lékařské fakulty: denní rekapitulaci toho, co se ten den učil. Minimalizuje tak dřinu a stres před zkouškou. Všem adeptům medicíny: jazykovou výbavu a hlad po studijních či pracovních stážích na kvalitních zahraničních pracovištích.
6. V současné době se hodně diskutuje o potřebě reformovat poskytování zdravotní péče. V zahraničí funguje několik modelů, myslíte si, že některý z nich by vyhovoval našim podmínkám? Který a proč?
Jako efektivnější se ukazují systémy založené na skutečném zdravotním pojištění, kdy stát nastaví základní mantinely (například rozsah zdravotní péče hrazené ze solidárního pojištění), aniž by sám vstupoval do vztahů mezi pacienty, jejich pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními. Systémy založené na centrálním státním řízení (národní zdravotní služba) si mohou dovolit jen velmi bohaté státy, a i tam si pacienti stěžují na kvalitu služeb. Ve snaze vyhovět neuspokojené poptávce se třeba i v tak tradiční zemi, jakou je Velká Británie, uchyluje vláda k jedné reformě za druhou, aniž to vede ke zlepšení, zatímco ti , kteří si to mohou alespoň trochu dovolit, mají soukromé pojištění a léčí se ve zdravotnických zařízeních mimo státní sektor. Státní výdaje na tyto systémy pak neúměrně zvyšují daňovou zátěž obyvatelstva.
