Co mají společného cestující v tramvaji a zdánlivě mrtvá myš

Kočka už má svou obvyklou kořist na dosah. Stačí seknout drápkem a je večeře. Pak přijde zrada - myš leží ztuhlá, téměř nedýchá a vypadá jako mrtvá. Stane se to v okamžiku, kdy kočka naruší prostor, který její oběť instinktivně považuje za své bezpečné území.

Ač se všemožně snažíme od zvířecí říše odlišit, máme něco společného i s takovou myší - když někdo naruší naši intimní zónu, často podobně ztuhneme. „Není to tak drastické jako u zvířat, ale i člověk, pokud má pocit nepříjemně blízkého kontaktu, nasadí výraz netečnosti,“ říká brněnská psycholožka Zdeňka Židková. „Vyhýbáme se očnímu kontaktu, tvář ztratí mimiku, omezíme pohyby.“ Zatímco myš se dělá mrtvou, my se podle psycholožky snažíme stát „sociálně neviditelnými“.

Jak je to s ignoranty z tramvaje
Připomíná vám výše popsaná situace něco? Pokud bydlíte ve větším městě, zřejmě ji zažíváte každé ráno a večer v přeplněných dopravních prostředcích. „Proč se ti lidé nezdraví a nevědí, kdo s nimi jezdí každý den do práce? Proč si nepomůžou, když se někomu udělá špatně?“ kroutí hlavou lidé z venkova.

Netečnost je obrannou reakcí na stres, který vzniká soustavným narušováním našeho intimního prostoru. Podobně se dá vysvětlit napětí ve frontách, ale třeba i podrážděnost účastníků demonstrací, sportovních utkání či koncertů, která snadno přejde v agresi.

Výraz netečnosti má ještě další efekt. Kromě toho, že se děláme „neviditelnými“, snažíme se jakoby sami sebe přesvědčit, že lidé kolem nás neexistují. Pokud „vypneme“, otupíme a nevnímáme svět kolem, nevadí nám tolik, že někdo pronikl do naší intimní zóny. Prostě ho tam nevidíme. „Ignorování druhých je obranný mechanismus. Nejde nám jako zvířatům o ohrožení života, ale o zvládnutí nepříjemné situace,“ potvrzuje psycholožka Zdeňka Židková.

Skutečně, myš kočku ignorovat nemůže. Počká, až se útočnice vzdálí, a pak zase jako zázrakem obživne. Člověk na chvíli vypne, pak vystoupí z tramvaje a je zase milý, zdvořilý, pozorný.

Zóna červeného fiatu
Některé teorie tvrdí, že náš osobní prostor se přenáší i na auto, ve kterém jedeme. Nebo vám, dámy, není divné, že muž, který vás zdvořile pouštěl do dveří, na vás za deset minut na křižovatce troubí klaksonem a vyjmenovává různé druhy zvířat? Řidič snadno splyne s autem. Kolem vozu si vytvoří novou zónu, jejíž narušení „neschopnou ženskou za volantem“ vnímá jako agresivní vpád do svého teritoria. Záměna aut a lidí se projevuje i slovně: „Ten červenej fiat je snad magor!“

ŘEČ MANAŽERŮ: co se ve skutečnosti skrývá za tajemnými výrazy?

, ,