"Jakmile vyjdu z nahrávacího studia, vypínám a žádnou muziku neslyším. Takzvaná hudební hygiena je u nás důležitá, jinak bychom se z těch tónů asi zbláznili," říká Adam Klemens, nejmladší z rodinné dynastie hudebníků.
U piana od dětství
Mario Klemens a jeho syn Adam jsou hudební aranžéři. Taktovkou kouzlí s tóny, které doplňují scény k filmům i seriálům. Podepsaní jsou pod celou řadou pohádek, komedií, dramat – českých i těch zahraničních.
Oba jsou ale také skladatelé a dirigenti. A jak shodně říkají, stát na stupínku před orchestrem, na sobě frak a za zády sál plný lidí, to má něco do sebe. "Je to krásný pocit a ani v důchodu se ho nechci vzdát," říká mistr dirigent Mario Klemens.
Je pyšný na to, že se jeho syn vydal ve stejných stopách. Už jako malý posedával u piana a hrál si pro sebe. "Nejprve jsem ho od toho odrazoval, vím, co je to za dřinu a tak trochu kočovný život, ale nedalo se s tím nic dělat. Lásku k muzice máme v rodině. Už moje babička byla učitelkou hudby. Od roku 1903 měla hudební školu v Chlumci nad Cidlinou a učila až do 60. let."
Hudbě se věnovali i teta a strýc Maria Klemense. Jeho tatínek jako amatérský muzikant dirigoval operety a nacvičoval různá hudební představení. Jinak byl chvíli novinářem a pak tiskařem – převzal rodinnou tiskárnu. "Jenže v 50. letech mu ji vzali, komunisté mu vlastně zlikvidovali existenci, dělal pak různá povolání. Při životě ho držela právě jen hudba. V pokročilejším věku učil děti hrát na harmoniku," vzpomíná Mario Klemens.
DynastieMario Klemens Narodil se v roce 1936 v Chlumci nad Cidlinou, vystudoval konzervatoř a AMU. Byl dirigentem Československého státního souboru písní a tanců Praha i Státní filharmonie Košice. Působil jako profesor na pražské konzervatoři. Od roku 1979 byl dvanáct let dirigentem Filmového symfonického orchestru (FISYO). Natočil hudbu k více než 150 českým i zahraničním filmům. Adam Klemens Narodil se v Praze v roce 1967, vystudoval gymnázium, konzervatoř a Hudební fakultu AMU, kde byl později i pedagogem. Je jedním z předních studiových dirigentů pro nahrávání filmové a scénické hudby, spolupracoval například na filmech Odcházení, Tmavomodrý svět, Musíme si pomáhat, Z pekla štěstí nebo na muzikálech Monte Cristo, Dracula a Noc na Karlštejně. Diriguje i nahrávky k počítačovým hrám. Je také autorem řady orchestrálních, koncertních i komorních skladeb. |
Studoval do jedenatřiceti
Na své první dirigování si dobře pamatuje. "Bylo to na gymnáziu v Poděbradech, bylo mi asi 16 let. Uměl jsem na klavír a tehdejší profesor ruštiny chtěl založit sbor. Nedařilo se mu to, tak jsem dal pár studentů dohromady. Náš malý soubor vydržel až do maturity. Hráli jsme a zpívali romantickou muziku, psali jsme hudebně recitační pásma," vypráví Mario Klemens.
Po maturitě šel na konzervatoř, po ní na vojnu a pak ještě na Akademii múzických umění. "Studoval jsem do 31 let, ale už jsem byl angažovaný v divadle v Plzni. Poté se objevilo pár projektů na filmovou muziku a také různé televizní pořady. Bylo toho dost. Musel jsem hodně jezdit po republice, moje žena a syn byli v Praze často sami," přiznává Klemens. Díky své práci mohl i v době, kdy se muselo složitě žádat o výjezdní doložku, cestovat po světě. Účastnil se řady dirigentských soutěží, z Francie si přivezl významné ocenění.
Diriguje i rodinu
Mario Klemens přiznává, že dirigování je jeho život. "Nutnost fyzického projevu ve spojení s muzikou mě táhla od malička. Navíc mám potřebu přimět lidi k tomu, aby dělali to, co chci já. Nemůžu bez toho být, nikdy jsem ani nechtěl dělat nic jiného," říká o své práci jeden z nejznámějších českých dirigentů současnosti.
Prošel vším možným od amatérského muzicírování po velké orchestry. Dirigoval opery, operety, symfonická díla. Dirigent se podle něj musí pořád učit. "Jinak to ani nejde. I když dostanu partituru a můžu bez přípravy začít dirigovat, stále objevuji nové a nové věci. Hudba se pořád vyvíjí. Je to, jako když sportovci překonávají rekordy. I hudebníci umějí na své nástroje zahrát stále víc."
A co je pro dirigenta nejtěžší? "Opera. Dole v orchestřišti je neskutečné horko a strašně se tam práší. Dirigovat operu je velmi náročné, ale pro diváky je to zážitek," odpovídá Mario Klemens.
Kolegové nás pořád zkoušejí
Vztah dirigenta a orchestru se dá přirovnat ke vztahu lídra a jeho týmu. "Musíte být pro muzikanty autorita. Orchestr totiž dirigenta pořád zkouší, zvláště mladého a začínajícího. Udělají třeba schválně chybu a vy na ni musíte reagovat. Rozpoznat, co je náhodný omyl, co bota, co schválnost. Je to hodně o psychologii. Stále dokazujete, že na to máte, že víte, proč tam stojíte. Každý orchestr je vzorek obyvatelstva, se kterým musíte nějak vyjít," říká Mario Klemens.
Dirigentovi prý stačí pár tónů a hned ví, kdo je dobrý muzikant a kdo ne. "Toho méně schopného požádáte, aby to zkusil lépe. Musí to být prosba, ne výtka. To si ovšem můžete dovolit jen u svého orchestru. Když hostujete, musíte přijmout to, co je."
Podle obou muzikantů velká přátelství v koncertních síních nevznikají. "Neznám dirigenta, který by mluvil o nějaké partě či kamarádech. Bývají to samotáři. Celý život jsou jen s tou hudbou, která jim zní v hlavě. A samozřejmě s těmi nejbližšími," doplňuje Mario Klemens.
Někdy nahráváme i "naslepo"
Adam Klemens ale stále častěji utíká z koncertních sálů do nahrávacího studia. Jeho hlavní prací je teď totiž dirigování a aranžování hudby pro filmy a seriály. "Dostanu od skladatele hudbu a s muzikanty ji nahráváme k jednotlivým filmovým scénám. Někdy dokonce film ani nevidíme a hrajeme podle přesného rozpisu času, tedy stopáže. To ale nemám moc rád. Když mám ty obrázky na očích, hudba má pak lepší výraz, obraz inspiruje. Vím, k čemu hrajeme," vysvětluje Adam Klemens.
Sama filmová hudba bez obrazu nebývá nic moc, často není ani životaschopná. Pokud to tedy nejsou melodie z hitů – i ty ale bývají různě upravené a krácené.
Aby měla filmová hudba ty pravé "grády", diváka dojala, potěšila, napnula i uvolnila, potřebuje k sobě obrázky. "Stejně tak jako obrázky potřebují k lepšímu vyznění tu správnou hudbu," tvrdí Adam Klemens. Těžko by se koukalo na film, který by nebyl hudebně podbarven.
Z každého koutu světa jiný tón
Stojím ve studiu, sleduji, jak dirigent "máchá rukama", a poslouchám. "Tohle bude u nějakého filmu?" ptám se opatrně. Nezní to nic moc. "Ne, ne, tohle je jen část, pouze part smyčcových nástrojů. Občas nahráváme jen některé instrumenty. Ostatní nástroje se nahrávají třeba v Londýně, Paříži nebo v Istanbulu. Zvukoví mistři pak všechny party, které se jim sejdou z různých koutů světa, smíchají dohromady a použijí k filmům a seriálům. Je to neuvěřitelné," popisuje mladý dirigent a dodává: "V kině si pak říkám: Aha, tak tady znějí ty naše žestě a zde zase slyším naše smyčce."
A proč se rovnou nesezvou všichni muzikanti a nezahrají to společně najednou? "Na některých místech světa dokážou nahrát určité melodie a zvuky lépe než jinde. Například když chce režisér k nějaké scéně africké housle, zahrají mu je nejlépe v Káhiře, my ty nástroje ani nemáme," vysvětluje dirigent Klemens.
Podle něj mají čeští muzikanti ve světě dobrou reputaci. Navíc jsou pro Američany, Brity a jiné produkce lepší a levnější než jejich vlastní orchestry.
Na studiové nahrávání filmové hudby vybírá ansámbl takzvaný kontraktor. "Snaží se dát dohromady jen ty nejlepší hudebníky, odpovídá za kvalitu. Většinou je to výběr lidí, na které je stoprocentní spolehnutí a kteří svou práci dobře ovládají," říká Adam Klemens, podle něhož se ekonomická krize projevila i v hudebním průmyslu, ubylo zakázek. Muzikanti si tak své práce více váží.
Pédéefka plná not
Počítačová technika se vloudila už i do hudby, takže notové záznamy nejsou na papíře, ale lze je vytisknout třeba z e-mailu. "Je na to speciální počítačový program. Píše se na klasické klávesnici, na níž některé klávesy představují noty, jiné zase dynamická znaménka. S tužkou a papírem se už nikdo nezdržuje," usmívá se Adam Klemens.
Takže mu přes počítač pošlou partituru třeba z Ameriky a může se začít hrát. "Nedávno tu byl skladatel ze zámoří, jenže ve studiu před nastoupenými hudebníky zjistil, že zapomněl noty. Každou chvíli se mělo začít natáčet. Tak jsme volali za oceán, aby nám zápis poslali. Po internetu přišel za pár minut, vytiskli jsme ho a šli na to," vzpomíná dirigent.
Díky počítačům také stále více skladatelů pracuje se syntetizátory, které dokážou zahrát tóny různých nástrojů. Někdy se ani nepozná, že akordy vyluzuje přístroj a ne ruka člověka. Jenže jak tvrdí Klemensovi, klasické nástroje stejně nenahradí. "Zatímco housle ze syntetizátoru mají jednu rovinu, ty od muzikanta jich mohou mít několik. V té hudbě se odrážejí pocity i vnímání člověka, má ducha."
