Syndrom vyhoření jsem zažila
Když jsem poprvé nastoupila na brigádu a postupen času i na plný úvazek u jedné firmy, netušila jsem co mě čeká. Byla jsem prací od začátku hodně nadšená, brala jsem brigádu více než školu, chodila jsem tam i ve svůj volný čas.Dávala jsem do toho všechno, postupně se vypracovala, svou pílí jsem pracovala denně na 100%, když mě druzí hodnotili třeba jen na 99% byla jsem zklamaná, ale nevzdávla jsem to nikdy,ba naopak mě to inspirovalo k větší iniciativně, žila jsem jen prací a která mě čím dál více naplňovala a bavila, takové nadšení jsem v životě z ničeho neměla.Vedení z mé odváděné práce bylo neustále překvapováno, mou aktivitou a vytrvalostí, všichni mě chválili a podporovali, vždy bych udělala pro práci a spokojenost mých nadřízených všechno.Nechtěla jsem ani v práci žádné volno,jen v období kdy jsem maturovala.Pak jsem byla do práce ještě více nadšená,všichni mě perfektně motivovali,některým jsem se upřímně chtěla až vyrovnat.Byla jsem v práci denně několik hodin přesčasu, nevadilo mi to, já se v tom vyžívala.Snad jsem byla workoholik, ale nevadilo mi to spíš lichotilo.Práci jsem si brala aktivně domů.Časem se mi o ní začalo zdát, nepovažovala jsem to za vážné.
Až jednou, v rodině se stalo něco nečekaného,umřel mi velmi blízký člověk, zezačátku jsem to na sobě v práci nechtěla za každou cenu znát, časem jsem byla občas zklesná nebo zamlklá. Ostatní se ptali co se děje,já odpovídala, že vůbec nic,dusila jsem to v sobě.Byla jsem čím dál podrážděnější.Pak jsem dělala i chyby a ze své práce, co jsem osobně odváděla já, jsem byla znechucená.Začala jsem dělat unáhlené závěry, nevěděla jsem dřív jestli si vzít dovolenou, ale to jsem nechtěla, aby ze mě byli zklamaní, že nebudu v práci,prostě jsem se bála že se neobejdou, nakonec jsem prohlásila i takovou blbost, že chci dát výpověď a něco si za důvod vymyslela.Než jsem něco stačila podepsat jsem skolabovala, zdravotně, ale následkem nervů a stresu.Psycholožka říkala, že je to zce