.Myslí si tu někdo, že je vpořádku,aby vedoucí s úsměvem nebo alespoň s jeho náznakem zdravili své podřízené,eventuálně přidali podání ruky?A nebo by vás měli brát na vědomí jen ve chvíli,kdy k vám přistoupí a bez výše zmíněného rovnou začnou tím, že něco potřebují?Nerad bych zaostal za nějakými novými trendy.Ono se to totiž děje,jak mi potvrzují moji známí,i v jejich zaměstnáních.

Osobně mi přijdou publikované úvahy jako z minulých dob, případně z jiného světa. Dnešní realitu vnímám tak, že člověk je rád pokud není nezamestnaný a má takové zamestnání, které ho, případně jeho rodinu, uživí. Pokud hodí na misky vah klady a zápory současné situace a to jak své, tak ve společnosti, zpravidla nemění, zvláště pokud je mu 50 a více let. To pak je schopen překousnout nejedno příkoří a ponížení, hlavně že vydělá na základní životní potřeby.

Clanek je velmi moudry a pravdivy. Bohuzel manazerem (sefem) se clovek nerodi, nybrz je potreba se v roli sefa manazerskym dovednostem naucit (firemni vzdelavani, sebevzdelavani, ...). Jen malo lidi ma prirozeny dar od prirody umet vest sve lidi a ridit chod tymu. Casto se setkavam s manazery, kteri bohuzel nesplnuji zakladni predpoklady manazera, jako je treba umeni udelat kratkou, ale ucinnou poradu nebo treba indiv setkani mezi sefem a podrizenym, kdy si otevrene reknou, co je potreba, co ode mne sef ocekava, s cim je spokojeny a kde naopak chce neco jinak. Pochvaly se navic vytratily a kritika se tak stava denodennim chlebem, ktera se casem stane spise jakousi pravidelnou "prudou". A to uz nemluvim radeji o tom, ze kreativni a aktivni podrizeni jsou spise na nepohodu temto sefum, protoze prichazeji s podnety, chteji neco zlepsovat, zkouset nove veci. Casto jsou svymi sefy kritizovani za napady a i pripadne nezdary, zatimco pohodlni podrizeni "nicnedelavci" jsou u sefu oblibeni, protoze jim tak max lezou do zadku. Vsechny zdravim a lidi drzte se .

Tenhle článek bych povinně nechal přečíst všechny manažery v obchodních řetězcích, továrnách. Někde motivují leda tak, že řeknou makej, za branou čeká dalších 100 lidí na tvé místo .

Můj minulý zaměstnavatel rozhodně nechválil. Na pracovišti má neskutečnou fluktuaci zaměstnanců. Přežití je zde 1-2 měsíce. Divím se stálým klientům, že ještě jeho služeb využívají. Mě jako zákazníka by časem odradilo, že se o mě při každé návštěvě stará někdo jiný, že tam není na práci klid a panuje tam neustálý stres a chaos, napjatá atmosféra. A bonusy? Absolutně na nule. Byla to špatná zkušenost a o to víc si nyní vážím práce, kterou jsem posléze získala.

U svého posledního zaměstnavatele jsem zažil, že se do "citlivého" přístupu k tomu zaměstnaneckému plebsu aktivně zapojovali i (možná zejména) personalisté. Tam i benefity byly na befel. Tak jsem se dozvěděl, že do jednoho jsem se závazně přihlásil tím, že mě kterýsi ze šéfů uvedl na jakýsi seznam. Ta kvalifikovaná personalistka je nejspíš dodnes přesvědčena, že podpisem pracovní smlouvy pozbývá člověk svéprávnosti (ono to ale v případě Metrostavu má něco do sebe). Inu, asi jsem málo dával pozor v té jejich mozek vymývající "škole nových způsobů myšlení a práce", tak jsem odešel. Jsem měkota.

Já mám více než 40 podřízených. První polovina jsou ostřílení kozáci, se kterými to táhnu dlouhá léta. S těmi nejstaršími už téměř patnáct let. Jsou páteří mého oddělení a mají u mě vždy dveře otevřené.

Druhou polovinu bych rozdělil na třetiny. První třetina jsou mladí lidé s vynikajícím charakterovým i profesním potenciálem a jednoho dne nás celkem přirozeně nahradí, až přijde čas. Na ty se zaměřuji nejvíce, abych je motivoval a udržel a také aby nezvlčili.

 Druhá třetina představuje lidi, kteří do práce chodí jen kvůli penězům. Většina z nich nemá k oboru příliš vztah, neudělají jediný úkon navíc, jsou mírně pasivní a spíše mají občas tendence se vézt. Na druhou stranu práci, kterou mají v popisu nakonec odvedou. Pokud časem sami neodejdou za lepším, žádnou kariéru jim neprorokuji.

Poslední třetina jsou lidé, kteří jsou pomstou personálního oddělení zbytku firmy. Z této skupiny se rodí nejvíce "amatérských odborářů", kverulantů a ublíženců, ke kterým jsou všichni strašně nespravedliví. Ty doslova "miluju". Oni vždycky přesně vědí, co má dělat jejich nadřízený, kolega, uklízečka, zákazník..........ovšem jaksi zapomínají v tom výčtu na sebe.

No a co s těmi 30 % zaměstnanců jako hodláte dělat?

Osobne by jsem praci sveho nadrizeneho asi delat nemohl. Musi umet lhat s kamenou tvari a na to ja fakt nejsem. Jeho jedine stesti je, ze jeho nadrizeni tu lez vpodstate chteji slyset a tak mu vsechn ty dezinformace prochazeji a taky je to diky tomu ze jsme nadnarodni korporace, kde sespatne zpravy moc nerikaji. Taky neni divu, ze prodeje klesaji a propousti se protoze je "krize".

V tomhle sveho nadrizeneho obdivuju. Osobne mi to ale zaroven vadi a hledam si jine zamestnani.

Posledni  benefit me spolecnosti je, ze vyplata chodi pravidelne na ucet. Ale neni to malo?

No hlavně, až uvidíte, že vaši kolegové rozebírají firemní majetek, tak se neupejpejte a berte si taky

Velká část zaměstnanců si myslí, že by mohla z fleku dělat práci svého nadřízeného. Já se je snažím v této sebedůvěře vždycky podporovat a zároveň jim vždycky v různých situacích naznačovat, zda by chtěli v takovém případě pak za podřízeného sebe samotného. 

Problém je v tom, že velká část zaměstnanců si to myslí oprávněně. V řadě firem totiž na vedoucích postech nejsou osoby, které by (ať už na základě vzdělání nebo zkušenosti) byly způsobilé k vedoucím funkcím více než řadoví zaměstnanci. Většinou jde buďto o příbuzné / kamarády majitele (v menších firmách), nebo o osoby, které se od řadových zaměstnanců liší tím, že nejsou schopné vykonávat jejich práci, takže byly uklizeny směrem nahoru.

Úroveň manažerů v řadě firem je skutečně tristní. Řízení lidí na úrovni Japonska před dvaceti lety, gestapácké metody, nekomunikace... Výsledkem je stejně jako u nás znechucení, pokles výkonnosti, potlačení kreativity, odchod těch nejlepších. Smutný je, že ti dotyční si to neuvědomují a pořád se utápí v růžovém hovně své podprůměrnosti...