Na první fázi bych se jim moh leda tak VYSR*T. Dáme si pár počtů. Z poloviny pracujeme pro stát, kolik se nám toho vrátí? V případě mé osoby to odhaduji tak na desetinu té poloviny. Další min. čtvrtka práce se utopí v neefektivitě, která je daná existencí státem oslabeného trhu. Z toho vyplývá, že v logicky normálním systému (tj. v logickém systému) bych mohl pracovat cca dvě hodiny, abych se měl tak dobře, jako dnes, spíše však ještě méně. To mě moc nemotivuje :-D.

Nekdy mam pocit, ze mam syndrom vyhoreni, ale asi ho mit nemuzu, kdyz jsem nikdy "nehorela". Po skole jsem proste byla rada, ze jsem celkem rychle nasla praci, posunula se do dalsi zivotni etapy, ze uz nejsem ten chudy student, ze prinesu domu penize (byla jsem cerstve vdana s holym zadkem). Prace nebyla stresova, to bylo pro me nejdulezitejsi, pak jsem sla na materskou/rodicovskou, pri ktere jsem si taky trochu privydelavala u zamestnavatele, po dvou letech jsem se vratila do prace, dcerka sla do jesli, pak do skolky. Cas hrozne leti, ted je to takovy kolotoc do skolky, pres cely mesto do prace, pracovat, zase nazpatek, nakoupit, trochu neco poklidit, dostat malou do postele (ktera je narozdil ode mne plna energie), kazdy den, od vikendu k vikendu...vstavat rano, kdyz je jeste tma, nevyspala, v hlave myslenky, co me zas ceka za povinnosti, porad dokola... Nekdy mam chut se na praci vykaslat, delat neco jineho, na vlastni pest... Jenze na to je malo energie, navic potrebuju jisty prijem, mame hypoteku. Na deprese netrvpim, jen nekdy takova "depka" z toho, ze marnim cas v zamestnani, zanedbavam dcerku, protoze vecer jsem utahana a rano na ni specham... Nekdy nechut az odpor jet rano do prace... Ja to takhle nechci cely zivot az do duchodu. Asi jsem zrala na dalsi materskou

Nějak mi v tom příběhu chybí pomáhající manžel ;-).

Prošel jsem tím a skutečně není o co stát. Všechny jednotlivé body naprosto sedí. Léčba u mě byla relativně snadná. Půl roku kdy jsem na práci vůbec nemyslel. Mohl jsem si to dovolit a práci jsem si prostě zakázal. A naštěstí to zabralo. Jinak bych šel mimo můj obor a dělal nějakou dobu něco úplně jiného. To prý taky pomáhá.

Nicméně úvaha, že to je nějakou namyšlenosí člověka nebo leností..to ani náhodou. Prostě se vám vaše práce dostane pod kůži a projekt začne hořet. A protože projekt to je něco jako dítě co chcete vychovat a dostat ven, tak zaberete a děláte jak jen můžete...a lidi to třeba i oceňují. A pak příjdou komplikace a přestože v tom třeba pořád nejste sám, tak když najednou spousta aktivity vychází naprázdno, tak vás to dostane a koukáte do monitoru/zdi a máte v hlavě prázdno. A pak už to jen jde špatným směrem. Takže pokud je ta možnost....v takovou chvíli hodit brzdu a změnit směr a máte ještě šanci, že vás to nevezme naplno.

Myslím, že podstatu pracovního vyhoření v byrokraticko-průmyslové vysoce specializované společnosti odhalil už Marx, který psal o odcizení práce a člověka. Dochází k přerušení vazby mezi úsilím a výsledkem práce, který se ztrácí ve spleti byrokratických mechanismů, technologie výroby (pásová výroba, specializace) a rozvětvených pracovních týmů. To je zdrojem frustrace, nikoli samotný stres. Podnikatel má také hodně stresu, ale je to stres účelnější, a tím i lépe snesitelný. V takovém prostředí si lidé vytvářejí tak trochu samoúčelné substituty (budování kariéry, rivalita, povýšení, zvýšení platu). Nakonec tyto náhradní účely zcela zastoupí práci samotnou a mohou být zdrojem druhotné frustrace, pokud se je nedaří naplnit. Nemyslím si ale, že platí, co hojně uvádějí diskutéři níže, že ztrátou aspirací lze tento problém vyřešit. Pokud totiž člověk rezignuje na tyto funkční substituty a náhradní účely (kariéra,..) nezbude mu nic, než právě málo smysluplná práce. Tak se vyhoření nezbaví, nýbrž se tato rezignace projeví jen jako jeden z jeho symptomů. Určitým skutečným řešením je jedině změna charakteru práce (ne pouze zaměstnavatele).

Žvatlal Marx bohužel nešel po podstatě problému. Jeho dílo je tak jen snůška blábolů.

Všechny ty, kteří už dopředu "vědí", jak oni to zvládnou, že oni nebudou tací, aby na ně ten splín padnul, bych zařadil do kategorie, kterou kdysi definoval pan Augustin Bébr jako "mlamoj" ( mladý moderní jinoch). Svého času se i fyzicky snadno dali rozpoznat. Černé blýskavé botky, bílé ponožky, tmavé kalhoty a tmavě červené sako. V tváři falešné nadšení pro věc a úsměv hraničíci s debilitou. Doufám, že někteří z nich už dospěli. 

Taky jsem si myslel, že to zvládnu. Žádné podobné příznaky u mě nebyly.

Znám spoustu lidí, kteří tu první fázi přeskakují

 Souhlas!!!

Syndrom vyhoření, pokud by se to měl dá do extrémního příklad, člověk jako procesor. Když ho bhudete pár let honit přetaktovaný o X desítek procent, nakonec lehne a nepůjde ani na původní frkvenci. Když jej budete provozovat ve stanovaném režimu, vydrží desítky let ...

Nojo... ale ten přetaktovaný už nemá šanci se vrátit zpátky ...

Ono je to něco jako krize středního věku - člověk už nemůže dál stoupat, přestane ho to bavit. Zjistí, že spoustu věcí ovlivnit nemůže. Když má kliku, dokáže si najít prima koníčky a smíří se, že lepší už to nebude a může být i šťastný.

Známým vyhořela chalupa a nikdy se z toho nevzpamatovali.

Takže 1000+1 pohádka jak opsat a ospravedlnit obyčejnou lenost.

Když o problematice nic nevíte, tak se k ní prosím nevyjadřujte.