Zaměstnanci jsou jako ovečky. Postarat se o ně, nakrmit, honit po pastvě a pak ostříhat a zase dokola. Sem tam si nějaká ovečka začne myslet, že je lepší než ostatní. Buď vyhodit nebo častěji stříhat. To je celé.

Jak se dá spolupracovat s člověkem který dělá (navíc špatně) svoji práci 2 hodiny , když normální člověk ji udělá za půl a totální blb za hodinu ?

"Pokud navíc patříte k těm, které neschopnost druhých rozčiluje, děláte chybu."

Delam chybu v cem, ze nekam patrim? Nebo v tom, ze se mi deje nejaky pocit? A mel bych zbaveni tohoto pocitu resit, takovym prevychovnym taborem, lobotomii ci sebevrazdou?

Tak každý máme své bubliny. Ta psychologova taky nějaká bude. Ale ono, až mu třeba manželka zůstane na operačním stole nebo mu někdo srazí dítě, protože někdo omlouval neschopnost, tak se třeba probere.

Spolupracovala jsem mnoho let s jednou velkou firmou na ŽL. Nechala jsem se ukecat a nastoupila jsem tam jako normální zaměstnanec , za měsíc mě nový manager vyhodil po té co mi zkopíroval celý disk a nyní žije z mé dlouholeté práce . Je to člověk, který nic neumí , ničemu nerozumí , v práci se moc nepředře a neustále lže . Skončila jsem na pracáku . Jediné místo, které mi vyšlo je montovna .

pan manager tam pořád pracuje .

I lhat je umeni, to nedokaze kazdy, bohuzel

Článek jako na zavolanou. Zrovna dnes mě nakrknul v práci jeden neumětel - a rozhodně jsem to neřešil pozitivně, jak radí v článku. Řekl jsem vedoucímu, ať si ho úkoluje sám - proč bych se měl s vo.em stresovat...Jo a jediný "pozitivní" na něm je, že umí neustále mlet pantem - takový krmič ucha...

Otázka je, kolik lidí si něco podobného říká o Vás. Nebo kolik lidí si tohle říkalo, když jste začínal. Jsme národ s kulturou nízké fluktuace a většina těch inventářů, které sedí deset, dvacet let v jedné firmě na jedné židli si už vůbec nedokáže ani matně vzpomenout, že když začínali, taky nic nevěděli a neuměli. A že si všechno taky nezapamatovali hned napoprvé. Čím větší omezenec, tím menší pochopení pro nováčky a pro jejich dotazy a přehmaty.

Samozřejmě, jak se dalo čekat, jsme i zde v diskuzi všichni, stejně jako autor článku zrovna náhodou jen Ti schopní, kteří se bohužel musíme potýkat s neschopností ostatních okolo nás :). Alespoň z příspěvků to tak vypadá.

Já sám mám v práci v mnoha věcech rezervy, není to zrovna můj dětský sen, je to pro mě živobytí, ne můj život. Proto také u ostatních, např. jako zákazník neočekávám a nevyžaduji stoprocentní, bezchybné služby, mám pochopení vůči méně zásadním nedostatkům. Co mě ale vytáčí je taková ta škodolibá, povýšená neochota, ať už u kolegů, nebo jako zákazníka. Ta mě dokáže opravdu vyvést z rovnováhy a nemám pro ni pochopení, ani omluvu.

To může být jeden z důkazů Vaší neschopnosti.

Jinak zas lepsi neschopny, nez vsehoschopny, ne?

Nejhorší je kombinace. Zažil jsem na vlastní kůži nadřízeného, který měl hodně jednoho a dost druhého. Bohužel jsem jako důvěřivý začátečník to první hned neprokoukl a to druhé jsem měl tendenci přehlížet. Sice mě to stálo nějaký čas a nějaké kilo navíc (ve stresu mám sklon sáhnout spíš po sladkém než po alkoholu), ale zato mám zásobu děsivých historek vhodných k nočnímu táboření v korporátní džungli

Clanek zjednodusuje v tom, ze povazuje neschopnost za jednorozmernou velicinu. Ale tak to neni, i ve svem zamestnani muze byt (a byva) clovek v nekterych vecech schopnejsi a v jinych ne (nekdy az tak, ze vypada jako neschopny).

proto se stava, ze se setkavame s lidmi, kteri vypadaji neschopne, ale oni to mohou vynahrazovat zamestnavateli jinde.