Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Docent Urban: Za pracovní stres si můžeme sami. Dá se mu čelit

aktualizováno 
Přestaňte se v práci stresovat, jinak vám hrozí, že práci obětujete své zdraví. Odborník na psychologii práce Jan Urban v rozhovoru říká, že za stres si často můžeme sami. Zároveň přidává praktické tipy, jak stresu předcházet a jak si vytvářet návyky, abychom nad stresem do určité míry zvítězili.

„Za naším pracovním stresem stojí často řada drobných osobních zvyklosti, které si zcela neuvědomujeme,“ říká Jan Urban. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Spousta lidí se dostává do situace, že by to v práci nejraději zabalili, ale nejde to, protože nějak přece se vydělávat musí. Proč je práce pro řadu lidí tak stresující?
Jistá míra pracovního stresu je normální a přirozená. Každá práce má své náročné či stresující prvky, a stresující může být proto jakákoli profese včetně té, kterou máme velmi rádi. Mírný stres, například ten, který vytvářejí náročné termíny, může být dokonce prospěšný. Nutí nás, abychom ze sebe vydali to nejlepší. Je proto možné jej přijímat pozitivně. Současně bychom však neměli propadat představě, že stres je nevyhnutelnou cenou za pracovní úspěch.

Nepřehlédněte

Proč? Řada lidí si to myslí?
Protože zvýšený stres náš výkon snižuje, a to jak okamžitě, tak dlouhodobě. Žít v trvalém stresu znamená proto zahrávat si s ohněm, a to i z čistě pracovního hlediska. V takové situaci je třeba zamyslet se nad tím, co bychom na svých pracovních zvycích, přístupu k práci či dokonce ke svým spolupracovníkům mohli nebo měli změnit. Platí to tím spíše, že určitá část stresu, která nás v práci provází, není nezbytná. Souvisí s tím, jak v určitých situacích reagujeme, uvažujeme nebo jednáme.

Říká se, že stres patří k nejhorším moderním zabijákům. Není to jen fráze?
Záludnost stresu spočívá v tom, že na náš zdravotní i psychický stav dopadá nejen přímo v podobě nejrůznějších stresujících faktorů práce, ale i nepřímo v důsledku toho, jak na pracovní stres dále reagujeme ve svém volném čase. Stresovaný organismus si totiž za svou újmu žádá satisfakci, nejčastější formy „satisfakce“, kterých se mu dostává, jej však velmi často jen dále stresují.

Patří k nim nejen zvýšený příjem nezdravého jídla, alkohol, kouření či konzumace drog, ale i další nepříliš zdravé či prospěšné aktivity jako přehnané sledování televize, surfování na internetu či propadání počítačovým nebo dokonce hazardním hrám. Stres tak vytváří určitý svérázný začarovaný kruh. Živí se, obrazně řečeno, sám sebou.

Jan Urban (1953)

  • Je absolventem VŠE Praha a Filosofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.
  • Věnuje se dlouhodobě personálnímu a manažerskému poradenství i firemnímu a manažerskému vzdělávání.
  • Je autorem řady publikací s ekonomickou a manažerskou tematikou. V nejnovější publikaci „Přestaňte se v práci stresovat“ z nakladatelství Grada přináší 44 doporučení, jak čelit stresu.
  • Je předsedou správní rady European Business School poskytující vzdělávání MBA.
„Platy některých státních úředníků, především těch vedoucích, u nás patří k nejúzkostlivěji střeženým státním tajemstvím. Jejich výši totiž nelze žádným ekonomickým způsobem zdůvodnit,“ říká docent Jan Urban.

V knize Přestaňte se v práci stresovat jste se zaměřil na pracovní stres. Čím se v práci zbytečně stresujeme?
Například tím, že řešení některých problémů odkládáme, bereme si věci zbytečně osobně, vnímáme jen nepříznivé stránky okolností, strachujeme se z událostí, které pravděpodobně nikdy nenastanou, nebo se dlouze zabýváme těmi, které již změnit nelze. Zbytečně stresující bývá i tendence vstupovat do konfliktů či „bitev“, ve kterých nejde o nic podstatného, nebo které nemůžeme vyhrát, měnit věci, ale i osoby, které změnit nelze, propadat perfekcionismu, tj. usilovat o naprostou dokonalost i v situacích, kdy to není zapotřebí apod.

Některé profese jsou však opravdu stresující, patří mezi ně hasiči, vojáci, policisté, ale třeba i herci a novináři. Čím se obrnit, aby taková profese člověka nepřeválcovala?
Zvýšeně stresující povaha některých profesí spočívá v tom, že je provázejí okolnosti, které nelze zcela předvídat. V rámci těchto profesí jde však mnohdy o situace, které v jisté míře očekávat lze. Nemusí být jen zcela jasné, kdy přesně nastanou. Situace tohoto druhu, či dokonce situace, kdy ke zvýšeným nárokům či komplikovanějším okolnostem práce dochází pravidelně, by nás příliš stresovat neměly. Je třeba se na ně připravit a naučit se je zvládat pracovně, organizačně i psychicky.

To se snadno řekne, ale jak se to dá naučit?
K psychickému zvládnutí stresujících situací slouží mentální techniky umožňující lépe kontrolovat své emoce a neztrácet vlastní motivaci či sebedůvěru. Nejznámější je metoda pozitivního myšlení, k dalším patří metody autosugesce, spočívající v navození určité představy o sobě samém (například představy o tom, jak dobře a bez problémů jsme schopni určitou stresující situaci řešit), ale i dlouhodobější metody usnadňují měnit či omezit určité nepříznivé osobní zvyklostí.

Vidět je však třeba i to, že stresující často není práce samotná. Co stresuje především, je náš celkový životní styl. Platí to zejména tehdy, když nám vedle práce nezůstává čas na osobní život včetně rozvoje určitých schopností, které s naší prací nijak nesouvisejí. Důsledkem jednostranného života je totiž vždy ztráta výkonnosti, která se promítá i ve zvýšeném stresu. Řešením není změna práce, ale změna mimopracovního života.

Zhroutit se může člověk prakticky v každé profesi. Jaké okolnosti se na tom mohou podepisovat?
Za naším pracovním stresem stojí často řada drobných osobních zvyklostí, které si zcela neuvědomujeme. Pro příklady není třeba chodit daleko: může jít o zvyk vstávat či odcházet z domova později, než je třeba, konzumovat příliš opulentní obědy, po kterých se většinu odpoledne cítíme unavení, pít příliš mnoho kávy, po které jsme nervózní, trávit příliš času čtením novin či brouzdáním na internetu, chodit spát příliš pozdě a budit se nevyspalí apod.

Patří k nim však i zvyky zabývat se při svých úvahách či rozhovorech s přáteli jen potížemi, trávit po každém rozhovoru čas úvahami, zda jsme neřekli něco špatného, zahrnovat do svého denního programu více úkolů, než je realisticky možné vykonat, snažit se vykonat vše sám či dokonce propadat při časovém stresu panice, která nám brání začít práci. Každý z podobných zvyků s sebou nese určité nebezpečí narůstajícího stresu. I malé a jednoduché změny podobných zvyklostí mohou mít přitom značné příznivé dopady. Jejich společným předpokladem je však připustit si, že příčina stresu spočívá alespoň částečně v nás samých.

Takže čeho se chytit, abychom stres začali odhánět a nenechali ho na sebe působit?
Závisí to na situaci, ve které se do stresu dostáváme. Ve hře je totiž jak možnost změnit své pracovní zvyklosti, tak i způsob uvažování nebo jednání s ostatními. Ve své knížce jsem se proto pokusil uvést asi čtyřicítku takových situací.

Příkladem je stres, který mnozí lidé prožívají, když musí v práci plnit stanovené termíny. Jak na něj?
Tento stres souvisí s našimi pracovními zvyklostmi. Řešením může být položit si několik otázek, například zda se své úkoly nesnažíme vykonávat příliš dokonale, tedy dokonaleji, než je zapotřebí. Zda pracujeme skutečně tak efektivně či zda bychom nemohli použít jiné způsoby, jak práci vykonat. Zda nemáme sklon určité činnosti odkládat nebo se při jejich provádění nechat zbytečně vyrušovat, zda nenacházíme v určitých činnostech přílišné zalíbení, které nás vede ke sklonu je prodlužovat, zda se nesnažíme pracovat příliš dlouho bez přestávky, v důsledku čehož naše produktivita klesá apod.

Uvažování, které vytváří zbytečný stres, má řadu podob. Jakému uvažování se vy osobně snažíte vyhnout, abyste se nestresoval?
Uvedl bych dvě pravidla. Prvé, které označuji „Netlačte příliš na pilu“, se týká situací, kdy se snažíme nalézt řešení určitého složitějšího problému a toto řešení se nám nedaří. Namísto toho, abychom se o řešení snažili o to usilovněji, je zpravidla produktivnější se od problému na chvíli odpoutat. Naše mysl, která přestane být snahou o rychlé řešení stresována, na něm většinou pokračuje i bez našeho vědomí a dříve nebo později s ním přijde sama.

Může se hodit

Uvažujete o změně zaměstnání? Hledejte na správném místě. Navštivte portál jobDNES.cz

Druhé pravidlo nese název „Neobávejte se požádat o to, co chcete, ale na své žádosti netrvejte“. Vztahuje se k situacím, kdy z obav o odmítnutí určité žádosti, ale i nabídky adresované druhé straně, tuto žádost raději neproneseme. Řešením je na své žádosti předem příliš nelpět a její případné odmítnutí si nebrat osobně. Žádost nebo nabídku je však třeba jasně vyslovit. V opačném případě se totiž druhá strana o ní nemusí dovědět.

A co uvažování ve stylu: „Kdybych byl býval...“? Je stresující, nebo může naopak přispět k tomu, že si uvědomíme vlastní chyby a přestaneme je dělat?
Zamyslet se chybami, kterých jsme se dopustili, především nad tím, jak se jich v budoucnu vyvarovat, brání stresu spojenému s jejich opakováním. Uvažování typu „Kdybych byl býval...“ je však zdrojem stresu, který je zbytečný. Jeho projevem je tendence si určité stresující situace, které nás v minulosti postihly, opakovaně v mysli oživovat či „přehrávat“, a snažit se je mentálně napravovat. Tedy uvažovat o tom, co by nastalo kdyby...

Toto uvažování ničemu nepomáhá a připravuje o čas. Jde o situaci, kdy nám vlastní mysl brání v práci. Pokud k tomu dojde, je třeba své myšlenky odkázat do patřičných mezí. Například slovy, že jste se opět stali svědky vlastního útoku na sebe sama nebo že se vám vaše myšlení opět snaží postavit do cesty.

Stres na pracovišti často vytváří náročný šéf. Dá se to nějak řešit? Máte na to nějaký recept?
Prvá snaha, jak problém řešit, by se měla vždy opírat o pozitivní myšlení. Tedy snahu nebrat si jednání náročného šéfa osobně (je možné, že za něj nemůže a chová se tak ke všem včetně sebe samého) a v jeho náročnosti hledat pozitiva. Například to, že z nás dostane to nejlepší, omezí náš sklon k pohodlnosti nebo nás naučí něco nového. Je-li jeho jednání i jinak problémové, například proto, že odmítá naslouchat ostatním, je nespravedlivý, svému okolí nevěří, šíří kolem sebe pesimismus apod., můžeme v něm spatřovat inspiraci, čeho se ve vlastním jednání vyvarovat. Vždy je lepší učit se z cizích chyb než chyb vlastních.

Dojdeme-li však k přesvědčení, že nás již jen zbytečně stresuje, měli bychom zvážit odchod. Naše zdraví by totiž mělo mít před prací přednost. Úvahy o odchodu může ztěžovat problém tzv. zlatých náramků, tedy situace, kdy je stres z problémového šéfa, ale i nezajímavosti práce, kompenzován finanční výhodností pozice. Řešení není jednoduché, každá situace má však alternativu.

Znepříjemňovat práci mohou i jedovatí spolupracovníci. Když se jim nedá vyhnout, tak jak se k nim chovat, aby nás neotrávili?
Jedovaté zaměstnance, tedy ty, kteří nám práci znepříjemňují a komplikují, aniž by jakkoli pomohli, je třeba včas rozpoznat. Vyskytují se totiž téměř na jakémkoli pracovišti a jsou trvalým zdrojem stresu. Důležité je být si vědom jejich hlavních projevů: patří k nim negativismus, tedy tendence vidět kolem sebe jen problémy, většinou neřešitelné, přičítat všem lidem ty nejhorší motivy, přesvědčení, že mají vždy pravdu, vyhýbavost, tj. neochota podávat jasné a stručné informace, a rovněž tendence kritizovat a srážet všechny ostatní, spojená s necitlivostí a čistě účelovým jednáním.

Jsme-li nuceni s nimi spolupracovat, je důležité nevstupovat s nimi do bližších či osobních vztahů a je-li to možné, omezit komunikaci s nimi na minimum. Nejen proto, abychom se zbytečně nestresovali, ale i z toho důvodu, aby nás svým jednáním nenakazili. Pomoci může, představíme-li si, že jde o osoby nakažené vážnou infekční chorobou, pro kterou většinou není léku.

Pracovní zápřah Čechů je jeden z nejvyšších v Evropské unii. Co do počtu odpracovaných hodin (40,4 hodiny týdně) jsme na pátém místě. Běžné je pracovat „dobrovolně“ i po pracovní době. Jak tomu čelit, abychom se nezhroutili?
Workoholismus, bez ohledu na příčiny, je nebezpečný. Osoby s tímto sklonem nepatří k nejproduktivnějším: bez relaxace není nikdo schopen dosahovat dlouhodoběji vysokého výkonu. S poklesem výkonu se navíc dříve nebo později projeví i další příznaky jako podrážděnost a zhoršující se schopnost spolupráce s okolím.

Máme-li podezření, že jsme tomuto sklonu propadli, měli bychom se pokusit nalézt a odstranit jeho příčiny. Pomoci nám v tom může otázka, jaké místo na seznamu vašich priorit zastává zdraví a zda zdravotní oběti, které své práci přinášíme, za to skutečně stojí.

Máte nějaká tři vlastní zlatá pravidla, která vám osobně pomáhají čelit stresu?
Vedle pravidel, která jsem již zmínil, bych uvedl i tři další, a to „Připusťte, že všem se nezavděčíte“ (a nestresujte se proto tím, že se vám to občas nepodaří), „Zvykněte si naslouchat druhým“ (a nestresujte své okolí tím, že to nedokážete) a „Nestresujte se nespravedlivou kritikou“. Ta totiž nevypovídá nic o vás, ale naznačuje naopak mnohé o tom, kdo ji pronáší. K jeho důvodům může patřit právě snaha vás stresovat, a tak s vámi i snáze manipulovat.

Autor:

Dremo Personaldienstleistung GmbH
Ošetřovatel, pečovatel - Německo (m/ž

Dremo Personaldienstleistung GmbH
Německo
nabízený plat: 48 000 - 54 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.