"Po dešti se tráva kolem rozvodny tak zvláštně chvěje. Je plná energie, po těle cítíte takové šimrání," říká poeticky Martin Petr, který pracuje jako energetik plzeňského ČEZ a pokračuje v rodové tradici.
"Elektřina k naší rodině tak nějak patří. Jen jednou se mi v hlavě objevil nápad, že budu řidičem kamionu. Hned ho ale vystřídalo rozhodnutí, že půjdu v otcových stopách. Táta mě bral občas s sebou do práce a mně se tam líbilo," vzpomíná prostřední Martin Petr a je pyšný na to, že stejné rozhodnutí udělal před pár lety i jeho syn.
"Jezdili jsme spolu po rozvodnách, vysvětloval jsem mu, jak co funguje, hrávali jsme si s různými trafíčky. Doufal jsem, že bude v rodinné dynastii pokračovat," přiznává pětačtyřicetiletý muž.
tři podobné osudyMartin Petr I. – 83 let, narozen ve Chválenicích, od 1. září 1947 do 31. prosince 1987 byl zaměstnán v Západočeských elektrárnách Martin Petr II. – 45 let, narozen v Plzni, v Západočeských elektrárnách je zaměstnán od 1. ledna 1987 Martin Petr III. – 26 let, narozen v Plzni, v Západočeských elektrárnách je zaměstnán od 1. června 2006 |
Oceňuje, že práce není rutinní
Sen se mu splnil. Sám se stará o ochranu vedení vysokého napětí a jeho dobré fungování. Objíždí celý Plzeňský kraj, řeší plánované odstávky, revize a případné poruchy.
"Splést se mohu jen jednou, proto dávám velký pozor, co kam dát, zapojit, vypojit. Nesmím v žádném případě myslet na to, jaké dárky například koupím k Ježíšku nebo co musím doma zařídit. Je nutné se plně soustředit. Přiznám se, že se elektřiny bojím jako čert kříže, vím, co umí udělat," říká Martin Petr.
Na své práci oceňuje, že nejde o rutinu v kanceláři, ale že ho každý den čekají nové úkoly. Se synem se v práci potkávají jen výjimečně, nejmladší energetik dělá revize vypínačů a stejně jako otec jezdí po celém kraji od rozvodny k rozvodně.
"Měřím staré vypínače, po čtyřech letech se musí zrevidovat," říká Martin Petr junior a přiznává, že ani doma není téma o energetice tabu. "Při rodinných setkáních samozřejmě občas zabrousíme na chvíli do pracovních témat, ale není to tak, že bychom rozvodny, kabely, trafa řešili celé hodiny."
I v cizině sledují, jaké tam mají elektrické vedení
Profesionální deformaci ale přece jen otec a syn přiznávají. Jeden sleduje na návštěvách, jak mají přátelé udělané doma rozvody, druhý zase po cestě na dovolenou obhlíží sloupy elektrického vedení a trafostanice.
"Když jedeme s manželkou na dovolenou třeba do Chorvatska nebo do Itálie, sleduji celou cestu, jaké sloupy mají, jak daleko od sebe, jestli jsou betonové, mřížové či dřevěné. A kdybyste viděla například sloupy v Bulharsku – hrůza. Musím říci, že ty naše jsou prostě nejhezčí," přesvědčivě tvrdí šestadvacetiletý energetik.
Má desetiměsíční dceru Martinu, ale věří, že přibude do rodiny v budoucnu další Martin, který pochodeň rodiny energetiků Petrů ponese dál.
Elektřině je věrný už přes 60 let
Nejstarší energetik z rodiny vystudoval elektrotechnickou školu v Plzni a po maturitě v roce 1947 nastoupil do Západočeských elektráren do provozu.
"V roce 1951 jsem se přestěhoval se svou rodinou do Karlových Varů, kde se začal budovat nový energetický podnik a potřebovali každého z oboru. Všichni, nehledě na pracovní zařazení, jsme tehdy museli pomáhat v terénu se stavbou vedení. To byla vážně nebezpečná a náročná práce," vypráví třiaosmdesátiletý Martin Petr.
"Vykopali jsme díry, tam jsme dřevěné sloupy usazovali. Teď je to samá modernizace, tehdy nám pomáhaly jen krumpáče a lopaty. Sloupy byly dehtem napuštěné a vzpomínám si, jak moc to pálilo, když svítilo sluníčko," říká Martin Petr, který, ačkoliv je v důchodovém věku, stále do podniku dochází a radí mladším kolegům. "Ale nikdy nezapomenu, jak krásné byly výhledy na krajinu, když jsem seděl úplně nahoře na sloupech, ve výšce zhruba deset metrů. Byl to pohled jako z rozhledny."
Teď práce vypadá úplně jinak. "Jedno však platí stále – energetik musí být pořád ve střehu, pořád musí koukat, kde se pohybuje, kam sahá," zdůrazňuje Martin Petr, který za svou čtyřicetiletou praxi zažil mnoho smrtelných úrazů. "Vždycky to byla ale nepozornost člověka. Jeden kolega to dokonce přežil, ale uhořela mu ruka, museli mu ji amputovat. Měl štěstí v neštěstí," dodává muž a vysvětluje, jak je možné sedět na jednom drátu elektrického vedení, stejně jako ptáci, kteří sledují z výšky krajinu.
"Nesmíte se dotknout druhého vodiče. Pokud nějaký pták uhoří, je to právě proto, že se vodič rozhoupe a on se ho křídlem dotkne."
