"Český pracovní trh už dospěl, ale stále vám chybí porozumění pro management. Lidé se bojí vzít na sebe odpovědnost a začít rozhodovat," soudí Othmar Hill, majitel jedné z největších světových personálních agentur.
VizitkaOthmar E. Hill
|
V oboru personálního poradenství pracuje téměř čtyřicet let, založil jednu z největších personálních agentur na světě, která má pobočky ve 30 zemích. "Tahle práce mě pořád baví. Pomáháme lidem nasměrovat jejich osud. Vztah dvou lidí se dá ukončit, ale s prací je to mnohem složitější. Člověk, který pracuje v automobilovém průmyslu, nemůže jen tak začít v pojišťovnictví."
Vaše firma Hill International působí v Česku dvacet let. Byli jste tu jednou z prvních nadnárodních personálních agentur. Váhal jste, zda do toho jít?
Znal jsem ve Vídni Karla Schwarzenberga a hned jak komunismus padl, jsem se s ním šel poradit, jestli si tady otevřít kancelář. Řekl mi, ať do toho jdu. Ale žádné překvapení mě tu nečekalo. Tušil jsem, že to bude složité.
Vidíte hodně rozdílů mezi rokem 1989 a dneškem?
Český pracovní trh za ta léta dospěl. Spolu se slovinským patří mezi nejvyspělejší v bývalém východním bloku. Přichází nová generace, ustálila se tu podnikatelská etika. Firmy ze Západu s sebou dovezly nového ducha a místní lidé se chtějí učit.
Určitě jsou věci, které jsme se ještě nenaučili...
Chybí vám porozumění pro management. Jak zaměstnance vést. Lidé se stále bojí vzít na sebe odpovědnost a začít rozhodovat. V západních zemích jsou manažeři doslova stroje na rozhodování. U vás to tak není. Lidé se také neumějí identifikovat se svou firmou. Nedokážou si říci musím udělat vše, abych snížil náklady. Čekají, s čím přijde šéf, pak ho pomlouvají, jak to vymyslel.
Jaké rozdíly vidíte mezi námi, Západem a východními zeměmi?
Lidé si stále nezvykli, že je někdy třeba kritizovat, nechtějí jít do konfliktu. Ale šéf mi přece musí říci, co dělám špatně. Ještě horší je situace v Číně. Číňané nejsou vůbec schopni lidi vést. Proto si firmy často dovedou manažery ze Západu.
V Praze prý funguje 200 personálních agentur. Jak se v nich mají lidé vyznat? Jak poznají, kdo je dobrý a kdo ne?
Konkurence je obrovská, je těžké se zorientovat. Hodně firem se při výběru personální agentury soustředí pouze na cenu. Nebo se ptají známých neznáš někoho? Doporučit lze jediné, zajímejte se o to, jakou metodologii firma používá, zda mají třeba osobnostní dotazníky. My už pětadvacet let pracujeme s dotazníky Competence Analysis, které jsme sami vymysleli.
České firmy a personální agentury se ani neobtěžují dát někomu vědět, zda uspěl na pohovoru...
U nás to děláme, ale je to složité. Vím, že jedna pojišťovací společnost ve Vídni letos dostala čtrnáct tisíc žádostí na jednu pozici.
Mladou generaci nazývají "lost generation", tedy ztracená generace. Absolventi mají velké problémy najít práci, na Západě je situace možná ještě horší než u nás.
Třeba v Rakousku chybí profesionální poradenství, jakou profesi zvolit. Stát tu selhává. Mladí lidé netuší, co by měli studovat, na jaké obory se hodí, což je ale velmi důležitá věc. U nás máme kolem dvou tisíc povolání. Pokud se rozhodnou dvakrát špatně, přijdou o tři roky studia. A to dnes stojí hodně peněz. Navíc člověk začne pracovat později. Společnost prostě nepodporuje hlavní rozhodnutí v životě.
Co byste mladým doporučil?
Důsledné plánování kariéry. Udělat si test, který pomůže s orientací. V Rakousku nabízíme náš Job Kompas. Je dobré také kontaktovat odborníky, psychology, kteří se tím zabývají. Málokdo si připouští, že práce je vlastně život. Zabírá nám nejméně osm hodin denně a možná je i důležitější než soukromí.
Kdy se mají mladí lidé nechat otestovat?
Ne dříve než v 16 letech. Předtím to nemá smysl, mezi 12. a 16. rokem se dítě mění. Pak už ale ví, že rádo vyšívá, počítá... Jak s tím naložit dál, může být složité a je dobré si nechat poradit. Konzultant má ovšem za úkol pouze rozšířit obzory, nakonec se každý musí rozhodnout sám.
Je ekonomická krize. Jaké obory byste studentům doporučil?
Takové, jaké je zajímají, jaké je chytly za srdce. Na to nemá vliv krize ani výše platu v oboru. Jedině v tom, co vás baví, můžete být dobří.
Uměli vám rodiče poradit?
Ne, já jsem případ dítěte, které šlo na špatnou školu. Rodiče měli továrnu a řekli, že musím studovat obchod. Ve druhém ročníku mě vyhodili, vůbec mě to nebavilo. Tak jsem šel studovat psychologii a to mi šlo, byl jsem ve všem rychlý, úspěšný.
Další ohroženou skupinou jsou lidé nad padesát let, práce pro ně není. Jakou jim dáte radu?
Jejich nadějí je zaměstnat sami sebe, pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná nebo se třeba nechat najímat na dvouleté projekty. Ale abych řekl pravdu, nelituji je. Mně je šedesát tři a také mám práci. Lidé by měli stát na vlastních nohou. Na druhou stranu situace není lehká. Začínáme mít dokonce problémy, když firmám představujeme muže nad čtyřicet let. A osmatřicátníkovi už také pomalu táhne na čtyřicet... Další skupinou jsou ženy. Když jsou mladé, mohou otěhotnět, pak už firmám připadají staré. Z toho jasně vyplývá, že naše společnost má problémy najít práci pro lidi na začátku a na konci kariéry.
A jak by si tedy ženy měly plánovat pracovní dráhu?
Musí křičet do světa, že mají stejná práva a umějí shodné věci jako muži. Ženy mají výhodu, že se nacházíme v době, ve které neuspějí jen mužské dominantní manažerské způsoby. Je potřeba týmová spolupráce, hledání shody a tohle ženy umějí. Samozřejmě, že budou mít rodinu, ale v dnešní době internetu mohou pracovat z domu, žít s dětmi třeba na Novém Zélandu a pracovat v Praze.
Ale zdaleka ne všechny společnosti to podporují?
Éra, kdy všichni seděli v kanceláři, končí. Pro firmy je to drahé.
Věříte, že si každý může najít ideální práci?
Silně v to věřím. I když je člověk hloupý, demotivovaný, je introvert, je citlivý… Třeba ho bude bavit práce na vinici.
