Euro: test ohněm

Společnou evropskou měnu čeká zkouška ohněm. V ohnisku zájmu se ocitlo Portugalsko, jeden z nejmenších členů hospodářské a měnové unie. Jeho ekonomická síla dosahuje pouhých dvou procent celkového výkonu eurozóny. Přesto může v blízké budoucnosti rozhodnout o tom, zda euro čeká příznivá budoucnost, nebo zda šlo o pokus předem odsouzený k neúspěchu.

Portugalsko se stalo první zemí, která překročila tříprocentní hranici pro deficit státního rozpočtu, jak ji v roce 1991 stanovila maastrichtská smlouva. V červenci oznámilo, že deficit za rok 2001 dosáhl výše 4,1 procenta hrubého domácího produktu. Podle maastrichtské smlouvy může Portugalsko za tento prohřešek dostat pokutu ve výši až 0,5 procenta HDP, což je značně bolestivá sankce. V ohrožení je i rozvojový příspěvek ve výši jedné miliardy eur, který Portugalsko každoročně dostává z rozpočtu EU. Alternativou by mohlo být až vyloučení z eurozóny.

Škrtat se musí

Aby se Portugalsko vyhnulo sankcím a špatné pověsti na finančních trzích, musí během dalších dvanácti měsíců snížit rozpočtový deficit pod hladinu tří procent HDP. Nový pravicový premiér José Manuel Durao Barroso bude muset dávat dohromady nepořádek, který v rozpočtu zanechala předchozí socialistická vláda Antonia Gutterese. Teoreticky stačí provést několik škrtů v rozpočtu. Úsporné balíčky však nebudou populární mezi voliči. Sociální výdaje představují zhruba 42 procent výdajů (podle dostupných údajů za rok 2000).

Z této částky asi třetina připadá na vzdělání, což není dobrý způsob, jak šetřit. Ze zbývajících přibližně 52 procent rozpočtových výdajů připadá 32 procent na dluhovou službu - zde jsou škrty absolutně vyloučeny. Dalších 12 procent jde na zabezpečení základních funkcí státu, mezi něž patří vládní administrativa, obrana, bezpečnost a justice. Zde lze šetřit jen minimálně. Zbývající výdaje jsou vyhrazeny na dopravní infrastrukturu, zemědělství, lesnictví, rybářství a podporu turismu.

Kde ubrat?

Největší potíže představují pro Portugalsko dvě položky: sociální výdaje a splácení veřejného dluhu. Sociální výdaje představují finanční past pro jakoukoli demokracii. Politikové si kupují hlasy za příslib vysokých důchodů a podpor a odpovědnost za splácení přesunou na následující vládu. Každoroční dluhová zátěž v hodnotě bezmála třetiny státního rozpočtu je pro Portugalsko těžkým břemenem minulosti a pro nás připomínkou, že věčně žít na dluh nelze. Pro srovnání, v ČR v roce 2001 představovaly náklady na dluhovou službu všeho všudy 3,1 procenta českého státního rozpočtu.

Jak by se česká vláda vypořádala se situací, kdyby splácení dluhů zhltlo třetinu rozpočtu? Přitom hrozí nebezpečí, že při zachování dosavadního trendu bychom se v takovéto situaci mohli během dvou či tří volebních období skutečně ocitnout! V dobách nedávno minulých bylo zvykem, že vlády (demokratické, autoritativní i některé komunistické) řešily problém dluhu prostým natištěním nových peněz. Centrální banky vycházely vládám vstříc a hodnota státního dluhu klesala. Vedlejším produktem byla samozřejmě eroze hodnoty "bezpečných" státních dluhopisů. V současnosti však nad fiskální stabilitou bdí Evropská komise a nad měnovou stabilitou nezávislá Evropská centrální banka (ECB). Tyto instituce by teoreticky měly přivádět neodpovědné státy k rozumu.

Euro přežije

Velký test nastane v říjnu a v listopadu, kdy Evropská komise bude rozhodovat o sankcích. Bude pokračovat během následujícího roku, kdy se Portugalsko bude snažit dát do pořádku své veřejné finance. V ideálním případě Portugalsko předloží plán úsporných balíčků a sankce budou mírné. V nejhorším případě Portugalsko úsporný plán nezvládne a sankce se neuskuteční kvůli vládám Německa a Francie, které mají samy máslo na hlavě ohledně rozpočtových deficitů. Pak by mohli mít pravdu skeptikové, kteří předpovídají zánik společné měny.

Euro však pravděpodobně přežije. Předchozí evropská měnová unie (plný zlatý standard) trvala od roku 1880 do roku 1914 a velmi se osvědčila. Pokud nevypukne nová válka mezi Německem a Francií, což je nepravděpodobné, má euro slušné šance. Výhody společné měny jsou příliš velké, než aby byly opuštěny kvůli sporné výhodě - smět nehorázně utrácet podle libosti vlády.

Autor je ekonom