Od 1. ledna 2013 by měl platit nový zákon o spotřebitelském úvěru. Změny mají více chránit spotřebitele. Že je to třeba, dokládá projekt Navigátor bezpečného úvěru.
Kde je bezpečné si půjčit a kde ne |
Autoři tohoto projektu vzali 37 spotřebitelských úvěrů a posoudili je podle toho, jak jsou pro klienta bezpečné. Dvacet poskytovatelů touto prověrkou neprošlo a byli nazváni úvěrovými predátory. K nim nepatří společnosti všeobecně známé a na trhu zavedené – ty v porovnání Navigátoru dopadly bez výjimky dobře.
O projektuNavigátor bezpečného úvěru hodnotí:
|
"V letošním roce jsme zaregistrovali, že takzvané značkové nebankovní společnosti byly hodnoceny obdobně jako banky – klienti u nich získají úvěr za obdobných finančních i bezpečnostních podmínek," říká Zdeněk Soudný, tiskový mluvčí projektu. Jmenuje například Cetelem, Home Credit a Cofidis.
Bank a značkových společností je však jen několik a v Česku může působit až 35 tisíc rizikových firem. Jejich počet nelze přesně zjistit, protože mnohé nejsou nikde registrované. Dokud nezačne nový zákon platit, mohli byste na jejich praktiky doplatit i vy, když si u nich půjčíte peníze.
Dlužníci mohou být vypočítaví, hloupí i napálení
Aby nedošlo k omylu: když si člověk půjčí peníze s úmyslem nesplácet, je lump a zaslouží si následnou exekuci.
Pokud si půjčí a mylně přitom informuje věřitele o svých příjmech, je podvodník a je dobře, že ho exekuce nemine. Neuspěje-li v bance a jde si půjčit k "neznačkové" společnosti, je to hloupost, protože jeho zoufalá situace se takovou půjčkou jen zhorší.
Jestli však půjčovací společnost dělá vše pro to, aby klient porušil smluvní podmínky (a ona mohla inkasovat penále), jde o predátora. Když slibuje něco, co nemíní splnit, jde rovněž o predátora. A pokud záměrně zamlčuje informace, kvůli kterým by si u ní nikdo nepůjčil, je to ta samá situace.
Na co se predátoři snaží nachytat
Věřitel slibuje, že formou administrativní práce si u něho můžete dluh (či jeho část) odpracovat. Ta práce je však shánění dalších klientů, kteří se na půjčku nachytají, případně prodej nevýhodných pojistek.
Když podepisujete směnku bez uvedené částky, vždy by měla současně existovat smlouva, ve které je upraveno, kolik se na ni může dopsat. Aby se nestalo, že za dlužných 20 000 korun někdo na směnku dopíše dva miliony a prodá ji jiné firmě, která nemá důvod zabývat se oprávněností uvedené částky.
Nezaplatíte včas? Čeká vás penále v řádech tisíců. Za splátku opožděnou třeba jen o dva dny dost vysoká pokuta. A co teprve, když nastane situace, kdy si měl věřitel sám strhnout peníze formou inkasa a neučinil tak...
Půjčíte si 200 000 korun, do zástavy dáte dům za tři miliony. Kdybyste neplatili, věřitel má právo dům prodat, nechat si své peníze a zbytek by vám měl vyplatit. Problém je v tom, že z dluhu 200 000 korun se již možná stal dluh milionový (viz předchozí finta). A dům se bude prodávat rychle, nikoliv nejvyšší nabídce. V každém případě vás to kromě nervů bude stát i peníze.
Zprostředkujeme vám úvěr, ale musíte si koupit životní pojištění. Když ho přestanete v následujících dvou letech platit (dva roky jsou doba, kdy by prodejce musel vrátit provizi, kdybyste smlouvu zrušili), dostanete pokutu. Klient nejprve uzavře pojistku, podepíše smlouvu o zprostředkování. Když mu následně úvěr není poskytnut, zbude mu jen pojištění, které je pro něho zbytečné a drahé.
Inzerát nabízí půjčku, stačí zavolat na mobilní číslo. Tam vám člověk (někdy i automat) vysvětlí, že jste si vybrali báječnou společnost a že máte volat jinam. To další číslo však už začíná devítkou, hovor stojí mezi 60 a 100 korunami za minutu. Kdo si nevšimne, platí a úvěr nakonec nejspíš nedostane. Vybírání poplatků za zprostředkování – firma si nejprve řekne o poplatek za zprostředkování. Klientovi se to může jevit jako peníze za uzavření smlouvy, které je svolný dát. Později se však ukáže, že poplatek byl jen za to, že společnost vyplnila žádost a předala ji bance. Když tam úvěr neschválí, peníze se klientovi nevrátí. Ostatně banka mnohdy o žádné spolupráci s vykutálenou firmou neví.
