Se vstupem zahraničních firem vtrhl do kanceláří v tuzemsku také nový vítr, který zametl s dosud platnými představami o vhodném oblékání a chování se ke kolegům. Hodně společností vnitřními předpisy stanovuje, jak má jejich zaměstnanec vypadat, aby klienti neměli pocit, že vkročili na půdu pochybného domu. Šaty zaměstnanců by tak měly odpovídat nejpřísnějším společenským kritériím. Dámské sukně například mají mít podle firemního manuálu předepsanou délku. Páni zase musí zapomenout na křiklavé barvy sak. Dávno totiž skončily doby, kdy západní manažeři tolerovali místním asistentům červená saka v kombinaci s ovocnými vzory na žlutých kravatách. Firemní manuál předepisuje také chovánín zaměstnance. A to nejen v pracovní době, ale i mimo ni. Požaduje se v něm ochota podřídit se názoru nadřízených a vystupování vůči svým kolegům. Zejména s poslední charakteristikou loajality by však například přesně podle amerických měřítek mělo hodně Čechů problémy. Vnitřní předpisy většiny amerických společností totiž považují za naprosto nepřípustné žertování s kolegyněmi na chodbách kanceláří, ale třeba i to, že muž přidrží své spolupracovnici dveře, aby mohla projít první. Snaha zaocenánských manažerů vnést tyto metody i do tuzemských luhů a hájů však zatím úspěchy neslaví. Obsáhlé firemní předpisy dostane každý nový zaměstnanec jako první literaturu k nastudování, ihned poté, co podepíše pracovní smlouvu. Přestože jejich literární styl připomíná velkou nudu, člověk se v nich může například dočíst, že jako pomocník - anglicky assistent, si před klienty nemá pouštět pusu na špacír. Na obchodních schůzkám může mluvit pouze tehdy, když je vyzván, a to i přes to, že by jeho nadřízený mluvil z cesty nebo odpověď neznal.
3. června 1999
