Schovat výuční list, maturitní vysvědčení či vysokoškolský diplom do šuplíku a myslet si, že tím vzdělávání skončilo, je bláhové. Kdo chce v zaměstnání něco znamenat, měl by počítat s tím, že dřív nebo později se do školních lavic bude muset vrátit. A nemůže už v mnoha případech počítat s tím, že to za něj zařídí zaměstnavatel.
V minulosti bylo v tuzemsku školení v řadě podniků na denním pořádku, byť to byla nejednou zejména u výjezdních školení spíše společenská záležitost. Ještě v roce 1993 považovala podle studie Lidské zdroje v České republice Národního vzdělávacího fondu a Ústavu pro informace ve vzdělávání čtvrtina českých podniků vzdělávání za jednu z hlavních priorit personální práce. Průzkum provedený o tři roky později už neměl tak optimistické výsledky. Jen dvanáct procent dotazovaných podniků pokládalo další zvyšování kvalifikace pracovníků za důležité. Proč, když například podle japonských odborníků je investice do lidí jednou z nejnávratnějších? Mnoho firem mělo a má starosti, jak zaplatit zaměstnancům mzdy, natož aby uvažovaly o zvyšování jejich kvalifikace. A některým jiným, které nemají ekonomické potíže, zase nahrává situace na trhu pracovních sil. "Jsou zvyklí na to, že když nějakého pracovníka potřebují, na trhu práce ho získají 'hotového' a nemusí ho sami vzdělávat," míní ministr školství Eduard Zeman.
Finanční instituce na vzdělávání nešetří
Existují samozřejmě podniky, které na rozšiřování kvalifikace svých zaměstnanců dbají. Podniky se zahraničními vlastníky investují do svých zaměstnanců podstatně více než tuzemské firmy, mnohdy mnohonásobně. Ať už se týká obor jejich působení nových technologií nebo třeba rychlého občerstvení. Pracovníkovi tuzemské pobočky sítě McDonald's se dostane stejného školení jako jeho kolegům v zahraničí. Štědře se chovají ke svým zaměstnancům také banky či pojišťovny. Na školení každého pracovníka z finančního sektoru připadla podle šetření Pricew aterhouseCoopers v roce 1998 částka vyšší než třicet tisíc korun. "Jejich nároky na speciální odbornost a kvalifikaci zaměstnanců jsou vysoké," vysvětluje konzultantka poradenské společnosti Martina Šmidochová. Úplně stejné tendence se projevují i v zahraničí. Tam podle údajů OECD nejvíce investují do rozvoje pracovníků také v bankovnictví a energetickém průmyslu, nejméně naopak v textilním a oděvním průmyslu. Výsledky nejnovějších průzkumů v unii přitom ukazují, že nejprogresivnější firmy jsou zároveň těmi, které do dalšího vzdělávání zaměstnanců vkládají největší peníze. Podle údajů ze studie Lidské zdroje v České republice vykazují společnosti, které vydávají na zvyšování kvalifikace svých pracovníků více než 4000 eur ročně, až o polovinu vyšší produktivitu práce na jednoho zaměstnance, než je tomu u firem, které na tyto účely vydávají o polovinu méně finančních prostředků.
Peněz je málo...
Celkové výdaje na školení a další vzdělávací aktivity pracovníků jsou v tuzemsku oproti jiným zemím nízké. A to nejen ve srovnání se zeměmi Evropské unie, ale například i Maďarska či Polska. Podle dat, uvedených v publikaci Lidské zdroje v České republice, tvořily průměrné výdaje podniků na další vzdělávání pracovníků v zemích Evropské unie asi 1,6 procenta z celkových nákladů práce, zatímco v tuzemsku necelé procento. Nejvyšší výdaje měla Francie, Británie a Švédsko, na opačné příčce žebříčku se nad Českou republikou ocitlo Španělsko, Itálie a Portugalsko. Cestu, jak zvýšit objem prostředků na vzdělávání a motivaci zaměstnavatelů k němu naznačil ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla: "Uvažuje se o tom, že by mohly být prostředky na rekvalifikaci pracovníků odčitatelnou položkou z daňového základu."
Pracovník by se měl starat také sám
Ani zaměstnanci, kteří se od zaměstnavatele žádného školení nedočkají, by však na další rekvalifikaci rezignovat neměli. V současné době je zřejmé, že dalším rozšiřováním kvalifikace je možné nahradit chybějící úroveň počátečního (školního) vzdělání. Lidé, kteří nemají třeba vysokoškolský diplom, ale jsou ochotni na sobě dále pracovat, mohou být na trhu práce úspěšnější než ti, kteří dosáhli vyššího stupně vzdělání, ale učení pro ně tím skončilo. Rozšíření kvalifikace navíc snižuje významně riziko nezaměstnanosti.
Výdaje na rekvalifikaci ve vybraných zemích
Stát Výdaje Výdaje na
na APZ* rekvalifikaci
na APZ
Dánsko 1,89 1,07
Nizozemsko 1,76 0,22
Finsko 1,23 0,41
Švédsko 2,01 0,48
Německo 1,27 0,34
Španělsko 0,72 0,21
Rakousko 0,44 0,15
Norsko 0,91 0,10
Česká rep. 0,13 0,01
Pozn. * podíl na aktivní politiku zaměstnanosti (APZ) z hrubého domácího produktu
Pramen: Lidské zdroje v Č.R.
- úterý 22. února 2000
