Znělo to sice neobratně, ale zatím docela slušně. Takže manžel ve stejném duchu odpověděl: „Děkujeme, my máme dodavatele energie vyřešeného a nechceme ho měnit.“ Až dosud ve vší zdvořilosti.
Jenomže v tu chvíli si mladík vzpomněl na to, co mu nalili do mysli na školení, a začal pokřikovat. Že je tu, aby nám pomohl ušetřit. Že stačí jen přinést poslední fakturu, ať pro ni dojdeme, že ji zkontroluje. Že s jeho pomocí ušetříme tisíce za rok.
Když jsme se stále tvářili, že o jeho služby nemáme zájem, zakončil svůj projev lehce hysterickou větou o tom, že on tu dělá svou práci a my mu v tom bráníme. Myslím, že kdyby na zahradě nervózně nepobíhal pes, odvážil by se mladík i za vrátka. Vypadal odhodlaně, chtěl nám pomoci i proti naší vůli. Už to nebylo zdvořilé.
A co s tím mají společného maminky?
Když se jim stane něco podobného, neumějí říci ne. Mají pocit, že přišel někdo úřední a že je třeba mu vyhovět. Dojdou pro fakturu, pečlivě přikyvují a podepíší novou smlouvu. Moje maminka se takhle těšila na velikou slevu deset procent. Ona myslela, že z toho, co platí, ve skutečnosti šlo o slevu z dodané silové elektřiny. Vzhledem k tomu, že bydlí v bytě a elektřinou netopí ani neohřívá vodu, byla ta úspora ve výsledku 65 korun za rok. No, mohlo to dopadnout i hůř.
