Císař Nero na minci. Ilustrační snímek

Císař Nero na minci. Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Historie financí: Nero přikázal otevřít ústřice. Co to znamenalo?

  • 17
Jak získat spoustu peněz? Někteří vládci přišli na neobvyklé způsoby, jako například římský císař Nero. Ten potřeboval hodně zlata na obnovení zpustošeného města, a tak se rozhodl loupit. Inspiroval tím mnoho dalších v historii.

Historické peníze jsou nejčastěji spojovány s mincemi z drahých kovů. Jejich rozvoj ovšem, až na výjimečné situace typu objevení Ameriky a přesuny značných zásob zlata a stříbra do Evropy, vždy narážel na nedostatek drahých kovů pro jejich ražbu.

Historie financí

  • V novém seriálu představujeme zajímavé okamžiky z dějin finančnictví. 
  • Autory jsou akademici Vysoké školy ekonomické v Praze

Čtěte minulý díl: 

Historie financí: na počátku bankovnictví byly směnka a tajná kniha

Někteří vládci si ale poradili. Jedním z nepříliš známých řešení je „peněžní politika“ během vlády římského císaře Nerona. Po zpustošení hlavního města Římské říše požárem v roce 64 našeho letopočtu se Nero rozhodl Řím obnovit. A nejen to, chtěl z Říma vybudovat nejkrásnější město historie. Obrovské náklady musely být z něčeho financovány. Drobné bronzové mince té doby s ohledem na svoji nízkou hodnotu (kupní sílu) nemohly stačit a brzy přestávaly stačit i zlaté mince aureus a stříbrné denáry.

Neboli příjmy státní pokladny a zásoby drahých kovů byly nižší než výdaje. Nero nechal zvýšit daně poddaných i dovoz zlata z provincií. Poté přistoupil i ke snižování stříbrného obsahu denárů přidáváním přísad mědi. Ani to nadlouho nepomohlo. A tak Nero přikázal otevřít ústřice. Co to znamenalo? Vyloupit zlaté poklady z římských chrámů.

Náklady však stále rostly rychleji než nabídka drahých kovů. Neronovi nepomohly ani další způsoby. Když dal příkaz k zabavování majetku nejbohatších příslušníků provincií s možností výběru vlastní smrti či smrti příbuzných, na krátkou dobu sice získal další zlato a stříbro, ale uspíšil svůj konec. Hladomory a narůstající nespokojenost provincií s římskou správou vedly k tomu, že Senát Říma prohlásil Nerona za nepřítele státu. V roce 68 „poslední velký římský císař“ v bezvýchodné situaci zvolil vlastní smrt.

O autorovi

Zbyněk Revenda 

  • Profesor na Fakultě financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. 
  • Zaměřuje se na měnovou teorii a politiku, regulaci a dohled bank a bankovní systémy. 
  • Jeho nejznámějšími publikacemi jsou Centrální bankovnictví a Peníze a zlato.

Neronovy způsoby doplnění drahých kovů v té době již známým znehodnocováním mincí a novou cestou loupení chrámů na vlastním území byly často opakovány. Pokud jde o znehodnocování mincí, na nezáviděníhodném první místě je francouzský král Jan II., který v prvním roce své vlády (1350) nechal zlaté mince zlehčit 18krát a během dalších čtrnácti let 70krát. K drancování chrámů přistoupil francouzský král Filip IV. v případě templářů (začátek v „nešťastný pátek třináctého“ října 1307). Král byl důsledný, většina templářů včetně velmistra byla v průběhu sedmiletého procesu upálena.

Mírnější byl o 200 let později anglický král Jindřich VIII., proslulý nejen počtem svých žen, ale také znehodnocováním mincí. Věčně se mu nedostávalo zlata, a tak po ovládnutí anglické církve, navíc rušil kláštery a jejich půdu i cennosti, například ze zlata, si přivlastňoval z titulu panovníka a hlavy církve.

Drancování bohatství drahých kovů potvrzuje, že ani králům nezáleželo na tom, jak peníze získat, ale na tom, vlastnit je. Zlato a stříbro ve větším množství a v podobě peněz totiž znamenají moc a slávu. Proto při posuzování úspěšnosti fungování různých forem zlatého či stříbrného standardu v historii je vhodná opatrnost.