Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Historie financí: na počátku bankovnictví byly směnka a tajná kniha

  • 9
Je považován za zakladatele moderního bankovnictví. Giovanniho di Bicci de‘ Medici si na konci 14. století otevřel ve Florencii vlastní banku a díky pečlivému účetnictví a zcela novým finančním operacím získal nejvýznamnější klienty své doby: krále i papežský dvůr.

V italské Florencii se v 15. století rodila mistrovská díla výtvarného umění jako například Botticeliho Zrození Venuše či Donatellova bronzová socha Davida. Vznik těchto a mnoha dalších děl umožnilo nejen inspirativní kulturní ovzduší, ale také ekonomický a finanční rozkvět města. O ten se zasloužil právě rod Medicejů.

Kde získal tento původně měšťanský rod velké bohatství? Tajemství tkví v novém přístupu k finančním operacím a v pečlivém vedení účetnictví. Příběh úspěchu Medicejů jako směnárníků a bankéřů začal u cílevědomého Giovanniho. Ten se v roce 1385 stal vedoucím římské pobočky bankovního domu Vieri di Cambio de‘ Medici svého příbuzného. Věnoval se převážně směnárenské činnosti.

Historie financí

  • V novém seriálu představujeme zajímavé okamžiky z dějin finančnictví.
  • Následující díl bude o tom, jak podivně získal císař Nero zlato na obnovu Říma.
  • Autory jsou akademici Vysoké školy ekonomické v Praze

Čtěte první díl:

Historie financí: jak se bankovky mění kvůli válce na drobné

Tisícikoruna z roku 1934

Po letech se vrátil zpátky do Florencie a poblíž paláce Cavalcanti založil vlastní banku. Jakmile se škála obchodů rozrostla a banka patřila mezi „banchi grossi“, tedy velké banky, její úřadovna se přesunula do Medicejského paláce. Ten se stal základem finančního impéria Medicejů. Giovannimu se podařilo postupně zřídit pobočky v Římě a v Benátkách.

V roce 1420 předal podnik nejstaršímu synovi Cosimovi a činnost bankovního domu se rozšířila i za hranice dnešní Itálie: do Brugg, Ženevy a dokonce i do Londýna.

Významnou roli v úspěchu Medicejského podnikání hrála organizace obchodů mezi těmito pobočkami. Tomu napomáhalo i to, že mezi vedoucími poboček a bankou nebyl zaměstnanecký vztah, ale byli mladšími společníky firmy a měli podíl na zisku. Vklady těchto společníků byly vedle zadrženého zisku a depozit rovněž jedním z kapitálových zdrojů nové banky.

První směnky nevyužívaly diskontu

Velká část transakcí tohoto bankovního domu souvisela s mezinárodní směnou. Hlavní úlohu při tom hrála do té doby neznámá směnka. Její podoba se však od té dnešní poněkud lišila. Na jedné straně šlo o nástroj mezinárodního platebního styku, takže transakce s ní byla spojena s konverzí, tedy převodem měn. Na straně druhé ovšem nebylo možné kvůli postoji církevních autorit k úroku využívat diskontu, jenž je hlavním zdrojem zisku v současných směnečných obchodech a který je směnečnému dlužníkovi znám předem. V renesančním světě vycházel zisk z pohybu směnných kurzů a „úrok“ v nich byl už započítán.

O autorovi

Petr Chalupecký

  • Odborný asistent na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE.
  • Specializuje se na hospodářské a politické dějiny Střední Evropy ve 20. století, zejména na měnovou politiku Československa v poválečných letech.
  • www.vse.cz

Každá směnka zahrnovala dva trhy - ten, na němž se směnka vydávala a ten, na němž byla splatná. Současně se rozlišovaly čtyři základní druhy směnek podle toho, zda příkazce vydal směnku na svého agenta, či naopak, nebo zda příkazce poukázal výplatu směnky na svého agenta či naopak, tedy agent poukázal výplatu na příkazce.

Na tomto principu probíhaly obchody mezi jednotlivými pobočkami banky. Toto bylo navíc podepřeno důkladným vedením záznamů ve třech knihách: knize dlužníků a věřitelů, knize příjmů a výdajů a takzvané tajné knize, která zaznamenávala zisky banky a důležité obchodní kontrakty.

Tehdejší obchodní podnikání bylo značně riskantní činností. Trhy byly poměrně úzké a jen minimálně propojené. V případě zahraničních transakcí byla doba mezi uzavřením kontraktu a jeho konečným vypořádáním mezi pobočkami dlouhá, od jednoho do tří měsíců. Často šlo navíc o nepravidelné transakce.

Moc nad bankou i republikou

Vysoké riziko však s sebou obvykle nese i vyšší výnos. Tak tomu bylo i v případě Medicejské banky, jejíž průměrný roční výnos se během doby, kdy jí řídil Giovanni di Bicci, pohyboval okolo 30 procent. Medicejští se poučili z neúspěchů těch, kteří ve Florencii ovládali finance o několik desetiletí dříve. Těm totiž zlomila vaz závislost na jednom či dvou významných dlužnících. Medicejové měli klienty po celé Evropě, a to mezi nejvýznamnějšími lidmi i z královského i církevního dvora. Stali se tak nejmocnějším rodem ve Florencii.

Cosimo de‘ Medici byl velmi úspěšný a správa financí mu dala do rukou obrovskou moc. Rozhodoval o veřejných záležitostech signorie (republiky) aniž by oficiálně zastával nějaký úřad. Ovšem právě jeho velký politický vliv zapříčinil to, že byl v roce 1433 z Florencie vyhnán. Už následující rok se vrátil zpět a jeho moc se ještě více upevnila, když se mu podařilo přesvědčit papeže Evžena IV., aby do Florencie přeložil důležitý církevní koncil. Město získalo z této akce značný obchodní, politický a kulturní prospěch. Právě Cosimo odstartoval v rodině dlouholetou tradici mecenášství v oblasti umění a vzdělanosti.

Pozvolný pád na dno

Vnuk Cosima, Lorenzo il Magnifico, převzal řízení banky v roce 1469. Jenže se po zavraždění svého bratra Giuliana při pokusu svrhnout vládu Medicejských v roce 1478 věnoval spíše politice než své práci. Oslabená kontrola banky dala průchod konfliktu zájmů mezi vlastníkem a manažery filiálek, jež moderní ekonomická teorie nazývá problémem pána a správce.

Manažeři filiálek se odchýlili od jedné z hlavních zásad prosazovaných Medicejskými, tedy diverzifikaci klientů, a platební neschopnost významných dlužníků, například britského krále Eduarda IV., přivodila bance nemalé ztráty. Navíc se banka stávala stále více závislou na penězích externích vkladatelů, což zvyšovalo zranitelnost banky, a to i přesto, že tyto vklady měly převážně termínovaných charakter. Poklesl rovněž zisk z bankovních obchodů.

Konečný úder bance zasadil vpád Francouzů do Florencie v roce 1494. Medicejští byli z města vyhnáni a jejich majetek byl zkonfiskován. Po roce 1530 Medicejové opět stanuli v čele Florencie, tentokrát již oficiálně, jako vévodové a mezi lety 1569 až 1737 vládli celému Toskánsku jako velkovévodové toskánští. Tři Medicejové dosáhli dokonce na papežský stolec. Činnost své banky však již neobnovili.