Německá okupace Čech a Moravy a přechod fronty a bojové operace v posledním půlroce trvání druhé světové války zanechaly obnovené Československo v poměrně žalostném stavu. A to i přesto, že v porovnání s okolními státy byly škody relativně nižší.
Jedním z prvořadých úkolů nové vlády byla náprava měny. České země a Slovensko měly své samostatné měny a zároveň na jejich území obíhaly ještě další, především říšské marky a maďarské pengö. Cílem bylo tedy zajistit pro celé území státu oběh jen jedné měnové jednotky. Tyto kroky měly vytvořit předpoklad pro plynulou obnovu hospodářství a přechod na mírovou výrobu.
Dalším cílem pak bylo dostat pod kontrolu inflační tlak. Ten byl způsoben tím, že protektorátní, a také slovenská ekonomika, i když v menší míře, se během války orientovaly na výrobu předmětů pro válečné účely. A také tím, že Německo za zbrojní dodávky neposkytovalo adekvátní protihodnotu a financovalo je inflační emisí protektorátních korun. V oběhu tedy bylo více peněz, než kolik by stačilo při daných cenách, které byly přísně regulovány, k nákupu veškerého zboží.
Dalším problémem byla kvalita bankovního sektoru, v jehož bilancích se nacházelo velké množství špatných úvěrů a především bezcenných říšských státních cenných papírů.
Historie financí
Čtěte také: Historie financí: jak se bankovky mění kvůli válce na drobné  |
V září roku 1945 byla tedy ustavena komise odborníků ze zástupců klíčových státních a zájmových institucí, zejména ministerstva financí a Národní banky. Své zástupce mělo samozřejmě i Slovensko. Osoby účastněné v této komisi měly pochopitelně i stranickou profilaci.
V čele této komise stál generální sekretář Hospodářské rady vlády Edvard Outrata. Tato komise připravila řešení, které kombinovalo metodu zvýšení cenové hladiny s metodou blokování vázaných vkladů. Každý občan dostal nějakou pevnou částku ze svých úspor a zbytek byl po určitou dobu blokován.
Blokovaná částka měla navíc podléhat progresivnímu zdanění, tak aby břemeno odstranění válečných škod nesly spíše movitější vrstvy obyvatelstva. Šlo o kompromis mezi zástupci ministerstva financí, Národní banky a odborů, kteří prosazovali blokaci vkladů, a pak profesory ze Státního úřadu plánovacího a z Vysoké školy obchodní. Ti zase preferovali nápravu pomocí inflace, která by přebytečné oběživo znehodnotila.
Výnos z peněz sudetských Němců pomohl rozpočtu
Diskuze se následně přenesla k otázce, jak se vypořádat se zadrženými vklady. Komise se totiž rozhodla propojit problém správného množství peněz v oběhu s problémem očištění bank od špatných pohledávek. Ve hře bylo několik řešení. Vedle jejich zdanění se počítalo s převedením části hodnoty těchto vkladů do státního dluhu, a tím je umořovat ze státního rozpočtu. K tomu měl sloužit také výnos z majetku konfiskovaného především sudetským Němcům. A také osobám a institucím označeným podle příslušných dekretů za nepřátelské.
Ve hře bylo rovněž zrušení části blokovaných vkladů. Toto zrušení však bylo považováno za krajní řešení poté, co ostatní navrhované metody nepřinesou kýžený efekt. Spory se vedly také o způsob a rychlost uvolňování.
Plošné a rychlejší uvolňování podporovali zástupci ministerstva financí, zejména Jan V. Mládek a také sociální demokrat Karel Maiwald ze Státního úřadu plánovacího. Naopak pomalejší a na sociální hlediska vázané uvolňování prosazovali zástupci Národní banky včetně jejího předsedy Nebesáře a komunisté.
O autoroviPetr Chalupecký
|
Vázání vkladů na základě dekretu č. 91 o obnově měny z 19. října 1945 vyvolalo velké diskuze, poněvadž vázány byly všechny vklady učiněné k 1. listopadu 1945. Netýkalo se to tedy vkladů vzniklých během válečných let, ale i vkladů předválečných. Celková výše vázaných vkladů činila k 15. listopadu, kdy musely být všechny vklady přihlášeny, 287 miliard korun.
Dekret umožňoval jejich dílčí uvolňování, a to fyzickým osobám především ze sociálních důvodů a pak podnikům na výplatu mezd a nezbytný provoz. Volnou dispozici s vázanými vklady měly státní úřady a veřejné korporace, mezi něž patřily i sekretariáty politických stran. Ty si jen do poloviny roku 1947 vybraly kolem 170 až 200 milionů korun. Nejvíce KSČ.
Již záhy po provedení reformy se ukázalo, že tempo uvolňování vázaných vkladů narušuje původní představy tvůrců měnové reformy o optimálním množství oběživa v ekonomice. To při plném výkonu ekonomiky mělo odpovídat 30 miliardám korun, avšak jen do konce roku 1945 bylo z vázaných vkladů uvolněno zhruba 25,5 miliardy korun a celkové množství peněz v oběhu již tehdy přesahovalo 40 miliard. Obdobně vysoká částka byla uvolněna i v následujícím roce.
Přítrž tomu učinilo jednak ustavení Likvidačního fondu měnového v září roku 1947, kdy banky mohly uvolňovat tyto vklady jen do výše volného vkladu vedeného dotyčným ústavem pro Likvidační fond měnový, a jednak postupné zpřísňování uvolňovacích směrnic. Poté se už uvolněné částky pohybovaly v jednotkách miliard ročně.
Vznikající inflační tlak přinutil počátkem roku 1946 měnovou komisi znovu otevřít otázku případného škrtnutí vázaných vkladů. Zástupce Národní banky Chmela přednesl v lednu 1946 návrh na likvidaci zhruba 60 až 66 miliard korun, avšak nesetkal se s příliš velkým souhlasem. Proti byli zejména komunističtí a sociálně demokratičtí zástupci. Pro neshodu v této komisi a vzhledem k blížícím se volbám nakonec vláda od návrhu na zrušení části vázaných vkladů upustila.
Rok 1953 a konec uvolňování vázaných vkladů
Postupem času, se zaváděním sovětského modelu hospodářství a s ním spojenou strukturální přestavbu ekonomiky, se začalo ukazovat, že uspokojivé řešení problematiky vázaných vkladů není v krátkém časovém horizontu dosažitelné. Čas od času se sice objevovaly návrhy, jak s vázanými vklady naložit, například převést je na důchodové pojištění, ale všechny vyzněly do ztracena. Sama veřejnost, soudě podle dobového průzkumu z konce roku 1949, se z velké části smířila s tím, že blokované peníze v plné výši již nikdy neuvidí.
Blížící se konec první pětiletky, a rostoucí nerovnováha na spotřebním trhu, přiměly vedení KSČ otázku vázaných vkladů definitivně vyřešit. A opět v rámci širší nápravy měnové rovnováhy a rovnováhy spotřebního trhu. Dnem 14. února 1953 bylo zastaveno ze dne na den, a k údivu překvapené veřejnosti, jakékoli uvolňování vázaných vkladů.
Zákonem číslo 41 o peněžní reformě z 30. května byly vázané vklady bez náhrady zrušeny. Z původních 287 miliard korun, během doby ještě navýšených o dalších 12 miliard korun, zůstávalo koncem roku 1952 na vázaných účtech téměř 100 miliard, z toho zhruba 78 miliard náleželo fyzickým osobám.
Ačkoli zbylá částka byla vyšší, než ta původně určená k přímému zrušení, byla ztráta těchto peněz z hlediska jejich kupní síly méně bolestná, než pokud by došlo ke zrušení části vázaných vkladů již v polovině roku 1946.
Zbývá ještě odpovědět na to, zda bylo nutné skutečně vklady v roce 1945 zablokovat a udržovat je v tomto režimu po tak dlouhou dobu. Na to není snadná odpověď. Československá ekonomika utrpěla v letech 1945 a 1946 dvojí šok. Nejprve ve znehodnocení a zničení výrobních zařízení a dopravní infrastruktury a následně odsunem sudetoněmeckého obyvatelstva. Uvolnění represe při zachování prvků řízené ekonomiky omezovalo možnosti hospodářské politiky kontrolovat mzdový vývoj, a tím udržovat cenovou stabilitu.
Pokud by nedošlo k blokaci kupní síly a zvolilo by se řešení vyššího cenového vzestupu, pravděpodobně by to vyvolalo vyšší inflační očekávání. Lidé by více používali naspořené peníze k úhradě stoupajících životních nákladů. Navíc ti, jejichž úspory z doby před prvním listopadem 1945 byly malé nebo žádné, by kompenzaci řešili vyššími požadavky na růst mezd.
Kdo tratil nejvíce?
Z šetření o rozložení vázaných vkladů fyzických osob učiněného v druhé polovině roku 1946 vyplývá, že 60 % objemu vázaných vkladů byly vklady o výši od 30 tisíc do 200 tisíc. Největší, zhruba čtvrtinový podíl, vlastnily takzvané bílé límečky, následovali podnikatelé a živnostníci se zhruba pětinovým podílem. Na dělnictvo připadalo kolem 18 %. Jejich podíl byl však dán velkým počtem osob. Důchodci vlastnili cca 10 %.
Během sledované doby došlo ke změnám v procentech. Z výsledků šetření uskutečněného v říjnu 1952 plyne, že nejvíce vkladů nadále náleželo nedělnickým zaměstnancům, a to více jak jedna třetina. Následovali dělníci se zhruba jednou čtvrtinou. Na podnikatele a živnostníky připadaly již jen 2 %. Za tu dobu se proměnila sociální struktura obyvatelstva. Výrazně posílil podíl dělnictva a bílých límečků.
Vklady bohatších lidí byly více postiženy majetkovými dávkami. Těch se do konce roku 1952 vybralo přes 31 miliard korun. Přestože právě od těchto lidí bylo vybráno nejvíce vkladů od 50 do 500 tisíc a spadaly do pásem s vyšší progresí, stále zůstával největší objem vkladů v rukou střední třídy. Ta tedy také na likvidaci vázaných vkladů v roce 1953 nejvíce tratila.
