Státy, které ropu tehdy samy exportovaly či byly přímo součástí OPECu, zažívaly díky růstu ceny období velkých zisků a nových investic do naftařského odvětví. Jednou z takových zemí byla Venezuela. Ta během energetické krize investovala do ropného průmyslu 53 miliard dolarů.
Historie financí
Čtěte také: Historie financí: jak Francouzi přestali kvůli bublině věřit bankám  |
Od roku 1974 stál v jejím čele populistický prezident Carlos Andrés Peréz, který se rozhodl petrodolarů využít. Díky lehce získaným úvěrům, které měly být v budoucnu spláceny předpokládanými zisky z prodeje ropy, nechal ve městech Caracas a Maracaibo stavět velké komerční čtvrti s obchodními domy a mrakodrapy.
Vláda zvýšila výdaje na sociální zabezpečení a rozhodla se řešit nedostatek pracovních míst rozšiřováním veřejného sektoru. Toho docílila jak odkupováním soukromých podniků, tak najímáním zaměstnanců do městských služeb. Každý výtah ve výškových budovách, ač plně automatizovaný, měl svého liftboye, každá toaleta svou obsluhu.
„Dejte mi dvě“, smáli se Američané
Profitující ekonomika vytvářela během sedmdesátých let konzumní společnost, která se soustředila na nákup zahraničního zboží. Nejednalo se pouze o spotřební elektroniku či automobily, ale také o téměř 80 % veškerých potravin. Venezuelští farmáři totiž zanechali obdělávání půdy a odstěhovali se za jistým a dobře placeným zaměstnáním v některém ze státních podniků.
O autoroviPhDr. Pavel Szobi, Ph.D.
|
Venezuelané nakupovali americké mléko a americká vejce, vozili se americkými automobily. Ačkoli vláda Andrése Peréze regulovala dovoz zboží tak, aby zůstala zachovaná vyrovnaná bilance zahraničního obchodu, obyvatelé toto omezení obcházeli.
Létali na dovolenou na blízkou Floridu, kde díky nadhodnocené venezuelské měně nakupovali zboží ve velkém a prodávali dál doma svým známým. Američané tyto podivné turisty začali nazývat „gimme two“ (dejte mi dvě) a majitelé obchodů vítali nárůst prodeje, který nahrazoval nízkou poptávku amerických spotřebitelů.
Utrácení - důsledek politické krize
Když prezident Andrés Peréz v roce 1979 opouštěl prezidentský úřad, bylo již jeho prezidentství mnoha obyvateli kritizováno kvůli přehnanému utrácení. Prosperující země byla sice demokratickým útočištěm na kontinentu ovládaném vojenskými diktaturami, počátek osmdesátých let ovšem přinesl výrazný pokles cen ropy na světových trzích a pro Venezuelu pokles hlavních příjmů ze zahraničního obchodu.
Rozsáhlý sociální systém, nerentabilní státní podniky, síť nepotismu (protekce na státní úrovni) a korupce, jakož i chybějící finance pro splácení úvěrů na odvážné megalomanské projekty předchozího desetiletí, vedly k ekonomické a fiskální krizi, snížení životní úrovně a k zvyšujícímu se sociálnímu napětí. Opulentní vládní politika sedmdesátých let nepřímo vedla k vleklé politické krizi, která vyvrcholila v roce 1999 zvolením Huga Cháveze do úřadu prezidenta.
