Německá marka byla na počátku 20. let natolik zasažena hyperinflací, že se za kilogram chleba platilo miliardami marek a na dopisy se lepily známky v nominální hodnotě několika milionů. Ukázalo se, že bez zlata či nějakého jiného pevného systému měny to za kapitalismu nejde. A tak se ve dvacátých letech zrodil standard zlatého slitku. O co šlo?
V oběhu již nebyly zlaté mince, jejichž volná ražba byla zakázána, ale bankovky a neplnohodnotné mince, které byly jen omezeně směnitelné za zlato – totiž pouze za zlato ve formě zlatých slitků. Průměrná váha zlatého slitku byla 12,5 kilogramů, tedy k jeho koupi bylo zapotřebí značné peněžní částky. To byla pro většinu obyvatel vážná ekonomická překážka, která bránila tezauraci zlata.
Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Zlato ve vnitřní ekonomice přestalo plnit funkci oběživa a platidla, takže pohyb jeho ceny se odtrhl od pohybů cen zboží a vznikl tak nesoulad mezi nominální a reálnou hodnotou obíhajících peněz. Ve vnějších vztazích přestal kurz měny oscilovat v rámci daných zlatých bodů, čímž se vytvořily předpoklady k pozdějšímu mezinárodnímu měnovému chaosu. Velká deprese 30. let znamenala počátek konce standardu zlatého slitku. Měny států „zlatého bloku“ postupně devalvovaly, až nakonec zcela opustily princip směnitelnosti za zlato.
Určitou obměnou standardu zlatého slitku byl tzv. standard zlaté devizy, přijatý na Janovské konferenci v roce 1922. Zlato se mohlo získat jen prostřednictvím „zlaté devizy“, tedy prostřednictvím směny národní měny za měnu udržující slitkový standard. Tento systém měl umožnit, aby i okrajové měny nesměnitelné za zlato mohly být definovány prostřednictvím zlata. Nicméně oba standardy ve svém důsledku znamenaly, že zásoby měnového zlata již nemusely přímo navazovat na objem národní měny a peněžní oběh. A to se jim stalo osudným. Ve vnějších ekonomických vztazích zlato působilo dál jako platební prostředek.
Zlato, nebo papírové peníze?
To je věčná otázka, kterou řeší ekonomové od doby, kdy se papírové peníze objevily na světě. Zatímco zlato ve funkci peněz má za sebou několikatisíciletou historii, kdy se osvědčilo jako spolehlivý uchovatel hodnoty, papírová měna je zcela mladá a málo vyzkoušená. Může být stejně tak důvěryhodná jako zlato?
První papírové peníze se v Evropě objevily koncem 17. století. Vlastně se původně jednalo o směnky, tedy o dlužní úpisy, které se dostaly do peněžního oběhu. Po vzniku centrálních emisních ústavů – bank nebo ministerstev – přešlo právo vydávat papírové peníze do jejich rukou. Dnes pro označení papírových peněz běžně používáme slovo „bankovka“, avšak bankovky jsou ve skutečnosti jen určitým druhem papírových peněz. Jedná se o cenný papír vydaný bankou, který je kryt zlatými rezervami nebo pohledávkami banky. Je-li tak uzákoněno, banka je povinna na požádání směnit emitované bankovky za zlaté nebo stříbrné mince (zlatý nebo stříbrný standard). Zákonná směnitelnost bankovek za stříbro platila v našich zemích v letech 1762–1800, 1858–1859 a v roce 1816. Zlatý standard byl v platnosti od roku 1900 do zimy 1914/1915.
Prvními papírovými penězi v českých zemích byly tzv. bankocedule neboli bankocetle, které se dostaly do oběhu na základě císařského dekretu z 15. června 1762. Měly především sloužit k financování sedmileté války proti Prusku (1756–1763) a k umořování státního dluhu. Emisním ústavem byla Vídeňská městská banka, úzce propojená se státními úřady. Nekontrolovatelné emise bankocedulí, podnícené často snahou vylepšit státní rozpočet, vedly k známému fi nančnímu krachu v roce 1811, z kterého se obyvatelstvo vzpamatovávalo dlouhá léta.
Jaký ekonomický teror může nastolit papírová měna, neuvážlivě emitovaná a dostatečně nekrytá, jsme již viděli na příkladu poválečného vývoje v Německu. Kdo však ale kdy slyšel o hyperinflaci v Maďarsku? A přece i zde se odehrál poučný a zároveň odstrašující příběh papírových peněz. Maďarské poválečné hospodářství se podobně jako německé dostalo do víru obrovského nárůstu cen a mezd, který neustále vytvářel tlak na vydávání peněz se stále vyššími nominálními hodnotami, což zpětně sytilo roztočenou inflační spirálu. Číselné hodnoty vytištěné na bankovkách se s každou emisí neustále zvyšovaly, až nastal zásadní praktický problém – potřebný počet nul se již na bankovky nevešel. A tak posledním vytištěným číselným nominálem byla bankovka 100 000 pengö.
Nastalo období, kdy se nominální hodnota bankovek začala vyjadřovat zčásti slovně – 1 milión, 10 miliónů až 1 miliarda. Brzy i to bylo málo. Kromě toho se začalo šetřit na tisku, takže bankovky byly tištěny levným ofsetem a přestaly se číslovat. V další fázi byly emitovány bankovky, u nichž byla nominální hodnota doplněna o slovní dovětek, který plnil funkci násobku. Například bankovka označená jako „10 milionů“ a obohacená o dovětek „milion“ měla nominální hodnotu „deset milionů milionů“ – 10 000 000 000 000 pengö. Nejvyšší nominálem, jaký kdy byl v oběhu, byla bankovka s dovětkem „bilion“ – 100 milionů bilionů pengö.
Při měnové reformě z 29. července 1946, kdy byla zavedena nová měnová jednotka forint, byl stanoven tento oficiální přepočet: 1 forint = 400 000 kvadriliónů pengö. Pro srovnání – během poválečné hyperinflace v Německu byla nejvyšším nominálem v oběhu bankovka s nápisem 100 biliónů marek. Měla tedy o šest nul méně než podobná bankovka obíhající během maďarské inflace.
|
Ukázky z knihy | |
|
1. díl: Drahé kovy: ideální podoba peněz |
Úryvek je z knihy "ZLATO - Příběh neobyčejného kovu" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:Naučte se investovat
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého
