Někdo to vzal z pohledu roku končícího, jiný se soustředil na budoucnost.
František Klufa Cítím prohlubující se skepsi
Z mého pohledu ovlivnil v roce 2014 ekonomiku České republiky nejvíce cílený kurz české koruny. Tento krok připoutal korunu téměř fixně na euro a o to více je naše ekonomika spojena s největšími ekonomikami v Evropě.
Cítím také prohlubující se celospolečenskou skepsi, málo radosti a spokojenosti. Přitom když se podívám na ekonomické ukazatele, situace není tak tíživá, jak by se z nálady lidí zdála. Nemovitostní trh je v dobré kondici, stabilní je situace na trhu investic. Úvěry jsou pro české domácnosti daleko dostupnější, banky zavádějí proklientský přístup, nové produkty jako například bankopojištění - dva produkty, které dnes už můžeme koupit na jednom místě.
Osobně mi rok 2014 přinesl více pracovního vytížení než roky minulé. Zbývá mi méně času na záliby, ale fotbalové i další úspěchy mého syna Jakuba jsem nezameškal a plně si jich užívám. A do nového roku přeji všem nové úspěchy jejich osobní i jejich dětí, zdraví a více úsměvu. Zasloužíme si ho!
Pavel Sobíšek Z výkonu fondů mám pocit jako při jízdě po D1
Pro mě byl rok vcelku příznivý z hlediska zhodnocení úspor. Nakonec se mi vyplatilo podržet akciové fondy, i když z jejich výkonu v průběhu roku jsem měl podobné pocity jako z jízdy po dálnici D1. Občas čiré zoufalství, občas překvapení nad plynulostí provozu.
S nečekaně vysokým výnosem jsem prodal státní dluhopis nakoupený v roce 2010. A americké dolary se mi podařilo nakoupit hned na začátku jejich půlroční spanilé jízdy. O co byl ovšem končící rok úspěšnější, o to vidím příští rok jako složitější.
Při momentálním ocenění cenných papírů je těžké najít cokoliv s perspektivou slušného zhodnocení. Zřejmě nezbude, než se na finančním trhu zaměřit na krátkodobé příležitosti, které se v průběhu roku vyskytnou. Tato strategie ale s sebou nese nutnost smířit se s vyšším rizikem možných ztrát, což jako dlouhodobý investor nemám rád.
Markéta Šichtařová Kéž by už konečně úředníci používali hlavu
Rok 2014 nám přinesl hlavně miminko - už čtvrté. A miminko obyčejně znamená zvýšenou finanční zátěž. Nejen proto, že potřebuje to a ono, ale i proto, že rodiče obyčejně nemohou pracovat stejně jako dřív.
Pokud jde o náklady spojené s miminkem, není to u druhého a každého dalšího děťátka zase tak dramatické: většina rodin už má kočárek, postýlku, lahvičky. A jsou i tací, kteří děťátko místo vození v kočárku nosí v šátku, namísto postýlky ho nechávají spát vedle sebe v manželské posteli a namísto krmení z flaštiček jej kojí. A miminko je navýsost spokojené, stejně jako rodičovská peněženka. K takovým rodičům patřím i já; ne z důvodů finančních, ale protože mám dojem, že je to tak pro miminko dobré.
Co mě ale opravdu nadzvedlo, bylo něco jiného s miminkem spojeného. Totiž ze zákona žena šest týdnů po porodu „nesmí pracovat“. Rozumějme - nesmí pobírat mzdu. Ale co to v realitě znamená? Je snad stát motivován snahou ženu fyzicky „šetřit“?
Jenomže žena „musí“ s dítětem docházet k lékaři na novorozenecké prohlídky, „musí“ sama sebe dopravit na kontrolu k lékaři, musí mýt nádobí, přebalovat děťátko a prát dupačky. Musí tedy provádět spoustu fyzicky dost namáhavých činností. Ty jí kupodivu nikdo nezakazuje, spíš naopak jsou po ní vyžadovány. Přitom kdyby se stejná žena živila třeba jako překladatelka, nesměla by ležet v posteli a ťukat do netobooku, zatímco miminko spí, protože by to byla práce! A odůvodnit totéž nikoliv péčí o zdraví, ale snahou zabránit zneužití sociálních dávek, také neobstojí. Protože kdo si neplatil před porodem zdravotní pojištění, nárok na ně prvních šest týdnů stejně nemá.
Jinými slovy existuje velké procento žen, které stát „podpoří“ tak, že jim žádné dávky po narození děťátka nedá, ale pracovat (třeba i zcela nenáročně z domova) jim zakáže. Neuvěřitelné. Napadá mě jen jediné slovo, ale bohužel neslušné: buzerace. V praxi to lze totiž jednoduše obejít tak, že žena opravdu v posteli ťuká do notebooku a zaměstnavatel ji vyplatí až po šesti týdnech zpětně.
Tudíž do nového roku přeji nám všem ne žádné velkolepé věci typu penzijní reforma či zrušení daní, ale úplně postačí maličkost: Aby státní úředníci začali používat hlavu.
Aleš Michl Netvrdím, že je to pohádka
Rodinné finance se za rok zlepší. Ne, nezbláznil jsem se. Netvrdím, že o hodně. Mzdy půjdou nahoru. Netvrdím, že o hodně. Bude více pracovních míst. Netvrdím, že hodně.
Co za tím bude? Můžete si to představit jako pohádku. Tedy ten ozdravný proces co probíhá v ekonomice. V mikroekonomice, chcete-li. Netvrdím ale, že to je pohádka.
No posuďte sami: božský Werich dokázal napsat zvláštní pohádku - úspornou. Pomocí jednoslabičných slov. Pohádka je ve Fimfáru. Jmenuje se Chlap, děd, vnuk, pes a hrob.
Nemusíte ji hned číst, tady je začátek: Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť když měl hlad. Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas. Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap. Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud. Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel. Jde, až zří plot, a na něm čte: Je tu zlý pes! „Zlý pes; a to se mám bát? To snad ne!“ A just tam šel krást…
A just je ta pohádka jakoby symbolická pro další rok. Werich nemohl používat „řekl“ nebo „křikl“. Jinak by ta pohádka nebyla úsporná. To dá rozum. A vymyslel „řek“ a „křik“. Místo „pistole“ „kolt“. Místo „dědy“ „děd“. Někde stačilo úspornější synonymum. Jinde škrtal předpony, přípony nebo jen písmenka, ale stále to mělo hlavu a patu.
S touhle filosofii jde zlepšit stav našich peněženek a až pak vyhrajeme nad recesí a deflací. Netvrdím, že o hodně. Netvrdím, že to půjde samo. Prostě tahle doba nás učí méně utrácet za blbosti. A je to vlastně i dobře. Nečekám žádný velký rozmach ekonomiky. Zase dříve či později recese přijde. Ale prostě ten úsporný proces, co probíhal v ekonomice, nakonec vyústí do zlepšení stavu našich peněženek. A budou peníze třeba i na dárky - knihu od Wericha.
