Můj první kontakt s tímto uzavřeným světem stáří, nemocí a poměrně častého umírání byl čistý šok. Soukromý pečovatelský domov ve čtvrti Fulbourn sídlí v rozsáhlém domě z červených cihel a krásnou zahradou. Okolí působí klidně. Ale už v okruhu 30 metrů vás udeří těžký pach dezinfekce.
Vrchní sestra mě ihned po příjezdu z nádraží zavedla do kuchyňky jednoho ze šesti bytů této rezidence. V místnosti seděla v kolečkovém křesle jedna z klientek a velmi pomalu dojídala jistě už studený oběd. Jinak tam byl už jenom Jožo, můj slovenský kolega a spolubydlící, který se právě potýkal s nekonečnou horou nádobí. Svým typicky ospalým způsobem mi začal vyprávět, jak to tam chodí, a mezi tím mi z kuchyně nabídli jídlo. S díky jsem odmítl. Trvalo mi nejméně dva týdny, než jsem začal jíst stejnou stravu, jakou konzumovali klienti. Do té doby jsem si musel vystačit se šunkovo-zeleninovým salátem.
Pečovatelé jen tak nezbohatnou
Jožo mě ujistil, že pokud si chci vydělat trochu peněz, je dobré dělat šestnáctky, tedy dvojité směny. On je dělal takřka denně. Pravda, byl v tom výjimkou, jinak připadla na každého z "carers", tedy pečovatelů, šestnáctihodinová směna zhruba jednou až dvakrát za týden.
Velmi často se však stávalo, že nám sloužící sestra ráno zavolala, že se někdo omluvil pro nemoc, jestli bychom nechtěli vzít směnu. Místa pečovatelů jsou v Británii stále volná, protože startovací plat pro tak náročnou práci je jeden z nejnižších. Mně nabídli 5,53 libry za hodinu ve všední dny a 6,02 v sobotu a v neděli. Minimální mzda byla v té době 5,05, dnes je 5,35 a bude se zřejmě zvyšovat. Časem si však každý může udělat kurz National Vocational Qualification. Spolu s alespoň roční praxí zaručuje lepší výdělek.
Na místě potkáte více cizinců než místních
Loni dokonce s velkou slávou uvedli do funkce manažerky jednoho z domovů Slovenku. Ale především to jsou Filipínci, kteří alespoň ve Fulbournu představovali většinu personálu. Z asi 15 pečovatelů byly čtyři Angličanky, dva Slováci a jeden Čech, tedy já, zbytek Filipínci.
Podobný poměr byl i u zdravotních sester. Při pohledu na tehdejší výplatní pásku si připomínám, že mi z hrubé měsíční mzdy 1 162 liber po odečtení daní, zdravotního a sociálního pojistného a pronájmu zbylo 684 liber. Na útratu jsem tehdy spotřeboval zhruba 160 liber za měsíc. V přepočtu jsem tedy ušetřil necelých 18 tisíc korun měsíčně. Nejenom proto, že to pro mě bylo zoufale málo, ale především kvůli celé povaze této práce jsem vlastně od prvního dne intenzivně pracoval na tom, abych mohl co nejdříve změnit profesi.
