Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem zvedala kotvy: Neuvěřitelný život na Ženských domovech

aktualizováno 
Kdo by nechtěl vyletět z rodného hnízda a začít konečně žít po svém. Dnes to vlastně není žádný problém, tedy až na „maličkost“. Musíte na to mít peníze. A ne zrovna málo. V dobách socialismu to bylo trochu jinak.

Ženské domovy je název budovy v Praze 5 na Smíchově. Měly sloužit jako příklad řešení bytové situace mladých, svobodných, zaměstnaných žen, a to především těch mimopražských. | foto: Profimedia.cz

Nájmy byly nízké, ale na samostatné bydlení si mladí lidé museli počkat. Kdo neměl ty správné konexe, čekal i několik let. Jednou z možností, jak zvednout kotvy a prchnout od rodičů, byly ubytovny s dekretovaným lůžkem. Ta má ubytovna měla název Ženské domovy. Z dnešního pohledu v nich fungoval neuvěřitelný režim. Žily tam stovky žen, některé od mládí až po důchod.

Úzká nudle pro dvě obyvatelky

Ubytování v Ženských domovech na pražském Smíchově jsem získala poměrně snadno. S čerstvým diplomem inženýrky ekonomie jsem se ucházela o místo, kde byla šance získat i ubytování. A povedlo se. Plán vyšel. Najednou jsem držela v ruce dekret na samostatné bydlení v Praze. Návrat k rodičům se tedy nekonal. Do práce jsem to měla poměrně blízko. U Anděla jsem sedla na tramvaj číslo devět a vystoupila na Václaváku.

Nepřehlédněte

Nastěhovala jsem se do místnosti rozměru úzké nudle, do které se vešly na jednu stranu dvě židle a stůl a na druhou dvě postele. Ano, tušíte správně, na druhé lůžko měla dekret další žena. Měla jsem však další kliku. Má spolubydlící byla už v důchodu a já od ní dostala úžasnou nabídku: „Plaťte nájem za mě, bydlím už jinde, dekretované lůžko si chci udržet. Objevím se tak jednou za měsíc!“

Nájem byl za babku, necelá stokoruna měsíčně, takové nabídky se neodmítají. Můj samostatný život tak začal skvěle – místnost jsem měla jen sama pro sebe. Tedy, abych byla přesná, měla jsem i malou předsíňku s umyvadlem, která měla sloužit jako kuchyňka. Vařič ale chyběl. „Ten si musíte koupit sama,“ poradily mi zkušenější obyvatelky. Než jsem si vařič pořídila, vyřešila jsem to jednoduše – vařila jsem na žehličce.

Podivínky na chodbách i v pokojích

Od zkušenějších obyvatelek Ženských domovů jsem dostala i další radu: „Na noc si určitě zamykejte dveře.“ V noci se totiž po chodbách ráda toulávala jedna z obyvatelek. Nebyla to zlodějka, jen podivínka. Zkoušela brát za kliky a když dveře povolily, potichu vešla dovnitř, chvíli se dívala na spící siluety a pak opět zmizela. Podobných podivínek zde žilo víc.

Třeba žena s přezdívkou „papírová bába“ chodila stále ve stejných ošuntělých šatech a do svého pokoje nosila neúnavně stohy papíru. Kde brala všechny ty noviny, časopisy a další papír, dodnes netuším. Byla jich kvanta. Když nasbírala určité množství papíru, vynášela ho z pokoje a vozila do sběru. Co si za vydělané koruny kupovala, netuším, nést nějaký nákup jsem ji nikdy neviděla. Třeba ho schovávala mezi tím papírem.

Dekret se dal vyměnit za byt

I když byly ženské domovy řešením bytové situace mladých, svobodných, zaměstnaných žen, některé obyvatelky zde prožily celý svůj život. Nikdy se nevdaly, stihly jen chodit do práce a zestárnout. Jiné to ale nevzdávaly a zkoušely si podávat inzeráty, které hlásaly: „Vyměním dekretované lůžko za byt!“ Když měly štěstí a peníze na tučné odstupné, mohly Ženským domovům dát vale. Já na to peníze neměla, nástupní plat vysokoškoláka tehdy nebyl velký, ten můj byl 1 900 korun hrubého měsíčně.

Měla jsem však další kliku. Vdala jsem se a můj muž byl členem bytového družstva. Šance na společné bydlení v Praze tedy existovala. Jako vdaná žena jsem měla na Ženských domovech navíc určitá privilegia.

Život na Ženských domovech bral můj muž s nadhledem.

Zatímco ty svobodné mohly přijímat pánské návštěvy jen ve vymezených hodinách, manžel mohl strávit s manželkou dokonce celý víkend. Potřeboval na to ale „bumážku“, přesněji povolení s razítkem s podpisem samotné ředitelky Ženských domovů, že smí svou manželku navštívit. Ovšem jen za podmínky, že spolubydlící byla o víkendu pryč a s pobytem souhlasila.

Má spolubydlící s tím problém neměla, nájem jsem za ni spolehlivě platila, takže získat potřebnou „bumážku“ problém nebyl. Ženské domovy se tak na čas staly víkendovým domovem i mého muže.

Výtah pro pány jen za poplatek

Život na Ženských domovech bral můj muž s nadhledem, pochopil, že musí dobře vycházet hlavně s vrátnými. Ti mimo jiné dohlíželi, aby pánové řádně do knihy zapsali, koho jdou navštívit a nepoužívali výtah bez placení. Návštěvník, který nechtěl vyběhnout do patra po svých, musel totiž vhodit do připravené kasičky za použití výtahu předepsaný padesátník, takové bylo nařízení. Můj muž nešetřil, vždy vhodil do kasičky korunu a potvrzení si nevzal. „Proč běhat po schodech,“ říkával a vrátní ho za to měli rádi.

Štědří návštěvníci pak získávali drobné privilegium. Konec pánských návštěv byl každý den ve 22 hodin. Vrátní to dávali najevo neúprosným bzučákem, který se rozezněl na pokoji. Na dobře zapsaného návštěvníka však zvonili o deset či patnáct minut později.

Časy se od té doby změnily, získat samostatné bydlení má v dnešní době jiná úskalí. I když jsou momentálně hypotéky levné, vlastní samostatné bydlení stojí rozhodně víc než v dobách socialismu. Zvednou kotvy tak není pro mladé lidi snadné a soužití „mámánků“ s rodiči je nutností, kterou provází obrovský kompromis (čtěte více zde).

Jaké jsou vaše zkušenosti a zážitky? Měl by stát aktivně podpořit první bydlení mladých lidí? Podělte se o názor.

Autor:
Témata: Úvěry, Bydlení

Hypotéční kalkulačka

let %
Vypočítat
Měsíční splátka Zjistit přesnější výpočet


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.