Ještě i dnes se vrátíme ke stejnému tématu jako minule. Protože ono si to podle mne zaslouží. Teoretické příručky o boji s pomluvami nemusí být vůbec špatné, ale přece jen má cosi do sebe osobní zkušenost, z první ruky. Život mi dopřál citelný nával pomluv v jedné vzdělávací agentuře, s níž jsem určitou dobu spolupracoval coby lektor. Ředitelka agentury si mě jednou zavolala a náš rozhovor se odehrál zhruba na tomto principu: Ř: „Slyšela jsem stížnost na tvé kurzy. Moji platící klienti se shodli, že jsi jim říkal nesmysly.“ Já: „To je mi líto. Co to bylo za nesmysly?“ Ř: „Že prý jsi jim tvrdil, že dvě a dvě jsou čtyři. Přičemž oni se shodli, že dvě a dvě je osm. Takto s klienty zacházet nemůžeš. Oni k nám už příště nepřijdou.
Přijdeme o ně.“ Já: „Proč věříš laikům více než mně, odborníkovi na matematiku? Ostatně -takových mohlo být jen pár. Všem ostatním se akce líbila; do dotazníků mi napsali jedničky...“ Ř: „Ty jedničky mě vůbec nezajímají. Nemají pro mne žádnou vypovídací hodnotu. Mě zajímají jen ty dotazníky, kde mají klienti nějaké připomínky. Co jsi udělal špatně -můžeš mi říci?“ Já: „Bohužel, nejsem si vědom žádného pochybení.“ Ř: „No tak to je pro mne ta úplně nejhorší odpověď...“ Řeknete si, že správný obchodník má v dnešní době cynicky přikývnout platícímu klientovi, že dvě a dvě je osm. Pak vyinkasovat peníze a být rád, že si něco vydělal. Ale co byste dělali, kdyby hloupost těch hloupých v učebně škodila i těm chytrým? Vyhodnotit hloupého i chytrého stejnou chválou je trestem vůči tomu chytrému... Je pravda, že tohle někoho netrápí.
 |
Co dělá můj šéf: závidíte jim vysoký plat? A tu dřinu a odpovědnost taky? |
