Jak se stát majitelkou flotily plachetnic

  • 1
Zatímco se obvykle lidé mezi čtyřicítkou a padesátkou drží dílem setrvačností, dílem kvůli obavám ze změny zaměstnání svých pracovních židlí, Jarmila Barnóová udělala pravý opak. Opustila své dobře placené místo ředitelky mezinárodního oddělení Svazu průmyslu a rozhodla se, že začne podnikat. A to dokonce v oboru, který v Čechách nemá tradici. Stala se majitelkou mořské flotily plachetnic, a to i přes to, že zpočátku ani nevěděla, z jaké strany má správně foukat vítr. Po čtyřech letech podnikání ví, že se rozhodla dobře, ačkoliv to její tehdejší spolupracovníci nemohli pochopit.

Co jste stihla před tím, než jste spojila svou kariéru s plachetnicemi?

Vystudovala jsem na filozofické fakultě romanistiku a poté absolvovala šestiměsíční stáž na Sorbonně. Udělala jsem doktorát a nastoupila do Střediska francouzské vědecké a technické dokumentace. Vyučovala jsem francouzštinu, připravovala naše experty na výjezd do Francie. Byla tam velmi kvalitní knihovna, na přednášky jezdili francouzští experti z různých oborů.

V roce 1990 jsem odešla do mezinárodního oddělení Svazu průmyslu a v době, kdy se otevřel trh, jsem začala pronikat do průmyslové i obchodní problematiky. Jezdila jsem do Francie, navazovala kontakty s místními firmami, hodně jsem se naučila od francouzských expertů. Pečlivě jsem jim naslouchala, když našim podnikatelům vysvětlovali pojmy, které pro ně byly předtím nicneříkajícími slovy, jako například logistika, lidské zdroje a podobně. Cestovala jsem mezi Francií a Čechami, vydobyla jsem si dobré postavení díky úspěchům při rozvoji česko-francouzských vztahů a vztahů s dalšími frankofonními oblastmi.

Náhle jste se rozhodla úspěšnou kariéru ukončit. Skok z ředitelské židle ke kormidlu není úplně běžným zvratem v pracovní kariéře. Co vás k němu přimělo?

Najednou jsem měla pocit, že jsem se ocitla ve stojatých vodách a že se vytratila dynamika vývoje. V určitém okamžiku jsem si přestala být jistá, že to, co prezentuji v zahraničí, tak opravdu je. Byla jsem unavená nejen pracovními povinnostmi, ale řadou dalších, které se k nim vázaly. Neměla jsem tolik času na výchovu dcery, jak bych si představovala. Tak jsem vyměnila jistotu za nejistotu a před čtyřmi lety jsem se spolupodílela na založení firmy na pronájem plachetnic.

Jak je vaše firma velká a jaké má ekonomické výsledky?

Jsme ryze česká společnost, bez cizího kapitálu, zabýváme se pronájmem plachetnic, kterých kotví na chorvatském pobřeží devět. Máme čtyři zaměstnance v Čechách, jednoho stálého v Chorvatsku, obrat firmy byl vloni zhruba 30 milionu korun. Organizujeme jachetní výcvik přímo na moři. Podnikáme tedy v cizině, to znamená, že jsme si na začátku museli obstarat řadu povolení, seznámit se detailně s právní úpravou podnikání v Chorvatsku. Zajišťujeme pronájem plachetnic v jiných zemích, jsme v Čechách a na Slovensku také výhradními zástupci francouzských loděnic Dufour a prodejci katamaránů Alliura Marine.

Nechyběly vám při budování firmy nějaké teoretické a praktické znalosti?

Učila jsem se za pochodu, mnoho praktických znalostí potřebných k řízení firmy jsem však získala, když jsem jezdila do Francie a zprostředkovávala kontakty českým podnikům z různých oborů. Když jsem si s něčím nevěděla rady, nebála jsem se zeptat. Loď jsem po technické stránce vůbec neznala, dost věcí jsem musela nastudovat, obklopila jsem se schopnými lidmi.

Jaký je rozdíl v podnikání v tuzemsku a v Chorvatsku či Francii?

V tuzemsku je ještě nezralé podnikatelské prostředí. Třeba v mém oboru zcela bez uzardění nabízejí nájem plachetnic i lidé, kteří nemají dokonce živnostenský list ani žádnou firmu, nejsou zapsáni v obchodním rejstříku. Takoví "podnikatelé" by v zahraničí prostě neměli šanci podnikat. I přes tuto konkurenci se nám daří, vsadili jsme na slušnost. Lidé mají zájem o dovolenou strávenou na jachtě, hodně zájemců se chce naučit plachetnici řídit. A to ani nijak zvlášť neutrácíme za reklamu, nové klienty získáváme hlavně díky lidem, kteří s námi byli spokojeni, řeknou to známým a sami se k nám vracejí.

Co vás na práci nejvíce baví?

Je to živá práce, využívám jazyků, komunikuji se světem. Moře, to je svoboda, ale také pokora. Neustále se pohybuji ve dvou cizích zemích kulturně zcela odlišných a pracuji hlavně s lidmi. A ač jsou někteří v běžném životě třeba velkými individualisty, na lodi je to jinak, tam jsou si všichni rovni. Mohu zúročit také všechno, co jsem se naučila, a každý den se přitom učím dál nové věci. Navíc poznávám řadu lidí z různých oborů, a ti mě velmi obohacují. Prostě bych neměnila.

Myslíte na to, co budete dělat za pět či deset let?

Stále se zlepšujeme, ale ještě pár let budu muset intenzivně pracovat. Je to pro mě motivace být ještě lepší, jsem perfekcionistka. Za pět let možná zvolním pracovní rytmus, který dnes představuje přibližně dvanáct hodin práce denně. Pak bych se na lodi také ráda víc povozila, poznávala pevninu z druhé strany, od moře. Mým snem je toulat se na lodi po Francouzské Polynésii. Zatím na to nemám čas. Co bude s firmou za deset patnáct let, o tom zatím nepřemýšlím. Mám dospívající dceru, ale nemám právo ji svazovat život tím, že musí pokračovat v mém podnikání. A netrápím se myšlenkou, že by firma neměla pokračovatele.