Jak se stát ze zdravotní laborantky ředitelkou firmy

Do třiceti let stihla Barbora Tomšovská vystřídat víc pracovních míst než řada lidí za celý život. Začínala jako zdravotní laborantka, působila jako hosteska, studovala jazyky v Belgii. Po návratu z ciziny pracovala jako asistentka v realitní kanceláři, krátce byla jediným zaměstnancem tuzemské pobočky zahraniční poradenské společnosti. Dnes v ní pracuje 14 lidí a Barbora Tomšovská je její ředitelkou. V rozhovoru vysvětluje, proč spolu s básníkem Janem Nerudou říká, že čím byla, tím byla ráda.

Proč jste studovala střední zdravotnickou školu?

Mimo mého otce, který byl divadelním režisérem, jsou všichni v rodině lékaři, takže volba zdravotnictví byla jasná. Ve škole jsem našla pár dobrých známých a naučila se zodpovědnosti. Po maturitě jsem měla největší starost, jak si zařídit ještě poslední prázdniny. Rodiče ale trvali na tom, abych si nejdřív našla práci. Věděla jsem o volném místě na toxikologii a požádala o ně. Prakticky po vstupním pohovoru jsem byla přijata a v září roku 1990 nastoupila.

Proč jste zdravotnictví opustila?

Práce byla docela zábavná, ale prostředí mi moc nevyhovovalo. Většina lidí až na malé výjimky byla hodně srostlá se socialistickými praktikami. Začínali s nimi hned ráno: soutěžilo se o to, kdo se dřív zapíše do knihy příchodů, pokračovalo se až několikanásobně nastavovaným časem na oběd tráveném na velkých nákupech nebo při obstarávání jiných osobních záležitostí. Navíc nemocnice neměla mnoho peněz, a tak přístroje, které jsme k vyšetřování otrav toxickými a těkavými látkami používali, nebyly nejmodernější. Po necelých šesti měsících jsem se rozhodla odejít a dala jsem, spolu s dvěma stejně starými kolegy, výpověď. Ale rodičům, u kterých jsem ještě bydlela, jsem nic neřekla. Když se to dozvěděli, byl z toho velký rozruch a několik dní tichá domácnost. Chápu, že měli strach, že si nenajdu práci. Já sama jsem nevěděla, co budu dělat, ale nijak jsem se tím netrápila. Problém jsem měla nakonec opačný, práci jsem našla dřív než mě z nemocnice chtěli pustit.

Kam jste se dostala z laboratoře?

Uspěla jsem ve výběrovém řízení a stala se hosteskou ve firmě, která distribuuje kávu. Odletěla jsem spolu s padesáti děvčaty do Hamburku na týdenní školení. Po něm jsme spolu s kolegyní dostaly firemní auto. Jezdily jsme po celé republice a připravovaly ochutnávky kávy. Původně to měla být pouze letní brigáda, ale na podzim se tým zredukoval na dvanáct děvčat. Začaly jsme dělat takzvaný merchandising. To znamenalo kontrolovat, jak je vystaveno zboží a naaranžována výloha v obchodech, sbíraly jsme informace o konkurenci i o naší společnosti. Kromě úžasných zkušeností a procvičení angličtiny v praxi jsem tu našla nejlepší kamarádku.

Proč jste odešla do zahraničí?

Příbuzní mi nabídli pobyt a studium v Belgii. Původně to měl být kurz žurnalistiky na univerzitě v Lovani, ale sešlo z toho. Místo toho jsem se učila francouzsky, pracovala v restauraci a cestovala po Beneluxu.

Jak vám zahraniční zkušenost pomohla při hledání další práce?

Určitě jsem získala sebevědomí a zlepšila se hodně po jazykové stránce. Oslovovala jsem firmy přes inzeráty a domluvila si interview. Ve všech telefonátech do firem jsem se vychválila, a tak jsem práci našla při druhém pohovoru. Nastoupila jsem do belgické společnosti s realitami. Začala jsem jako sekretářka a vlastně holka pro všechno, organizovala jsem schůzky a tlumočila architektům, kteří nemluvili anglicky. Po třech měsících jsem se rozhodla od Belgičanů odejít. Vadil mi jejich přístup a přehlížení Čechů a ani práce v realitách mě moc nebavila. Přijala jsem nabídku Skota, kterého jsem poznala v belgické společnosti, a který chtěl založit pobočku firmy, která se ve Velké Britanii zabývá vyhledáváním lidí do manažerských pozic a manažerským poradenstvím.

A jak jste se stala z asistentky ředitelkou firmy?

Nejdřív jsem organizovala obchodní schůzky a zařizovala veškeré administrativní úkony. Ze začátku to byly dílčí úkoly, protože jsem neměla prakticky žádné zkušenosti. Můj šéf byl velmi optimistický a důvěřoval mi a brzo mi nechal volnost a já se učila za pochodu. Protože do Čech pouze dojížděl, spoustu věcí jsem musela řešit v jeho nepřítomnosti. Pochopila jsem, že v obchodních společnostech jde o výsledky a ty buď máte, nebo končíte. To je velmi zjednodušeně popsaná moje cesta vzhůru. Po prvním roce, kdy jsem byla jediným pracovníkem jsme najali dalšího zaměstnance a firmu jsme rozšiřovali podle nárůstu zakázek. Postupně jsme začali otevírat další pobočky ve východní Evropě, v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku. Dnes pro firmu pracuje v celé Evropě 55 lidí a z toho 14 v Praze a já řídím pražskou pobočku.

Nemáte pocit, že vám chybí některé vědomosti, máte čas si doplňovat vzdělání?

Mezery cítím zejména ve finanční oblasti, proto studuji dálkově MBA. Je to ale časově náročné a musím se přiznat, že po práci raději sportuji a trávím čas se svým přítelem, než se nořím do učebnic. Na druhou stranu jsem se spoustu věcí naučila v praxi.

Určitě jste se dopustila také chyb, jaká byla ta největší?

To, že jsem zaměstnala svého kamaráda, kolegu z nemocnice. Nebyl to dobrý krok, dnes už vím, že bych ho neudělala. I přesto to byla zkušenost. Jsem ráda, že jsem ji udělala hned na začátku.

Co vám v dosavadní kariéře nejvíc pomohlo?

To, že jsem potkala ty správné lidi, a úplně na začátku asi to, že jsem krátce po škole odjela do zahraničí. Získala jsem nové zkušenosti, ty mi přinesly nové možnosti.

Čeho byste chtěla v práci dosáhnout, kde byste chtěla být třeba za 5 let?

Kariéru si vědomě neplánuji ani nebuduji. Jsem spíše impulzivní a inspirovaná svým okolím. Měla jsem štěstí, dělám to, co mě baví. Vlastním třetinu firmy a to mi umožňuje hodně cestovat na místa, která mě lákají. Ráda bych se vypravila ještě jinam, než budu mít mateřské povinnosti.