Dluh jsem splatil dvakrát
Pan Zdeněk počítat umí – vždyť je inženýr. Své peníze však vždy neuhlídal, měl s tím ohromné problémy. Finanční potíže po rozvodu ho dovedly k půjčce. „Půjčoval jsem si po malých částkách, zato skoro všude,“ říká. „A se všemi věřiteli jsem se vždycky dohodl.
Jen u největší půjčky nastal problém. Poskytla mi ji společnost Profireal – 54 tisíc korun.“ Vrátit měl i s úroky 70 tisíc. Splácel podle dohody až do chvíle, kdy změnil zaměstnání a od nového zaměstnavatele nedostával mzdu. „Přestávka byla jen čtyři měsíce. Profirealu jsem své problémy nahlásil, bohužel ne doporučeným dopisem.
Také jsem se v té době přestěhoval. Následovala další série splátek, pak pauza a na závěr jsem jednorázově dluh doplatil,“ vysvětluje. Celkovou částku uhradil dokonce o několik měsíců dřív, než určoval původní splátkový kalendář. Věřitel mu telefonicky sdělil, že závazek je uhrazen, písemně mu však nic nepotvrdil.
„K mému překvapení mi mezitím začala exekuce na plat. U soudu jsem nebyl, nevěděl jsem o něm, protože jsem se přestěhoval a obsílka mě nezastihla. Měsíčně mi z výplaty zbylo 6800 korun, což v Praze není moc k žití,“ pokračuje ve svém příběhu. Odvolal se, psal ombudsmanovi. Profireal na dotazy nereagoval, ani v telefonu se nikdy nepovedlo sehnat někoho kompetentního...
Po roce od chvíle, kdy zaplatil navíc 67 tisíc korun, mu poslal exekutor peníze zpět, s tím, že soud rozhodl o neplatnosti exekuce. Ale ve stejný den obdržel od věřitele kartičku s krátkým oznámením bez bližšího vysvětlení, že stále dluží 686 korun. Na dotazování redakce MF DNES firma nereagovala. PanuZdeňkovi se však vzápětí ozvali s telefonickým dotazem, jaké je číslo jeho účtu, chystají se mu totiž vrátit přeplatek. Po třech letech.
S exekutorem skoro kamarádím
Ke kavárenskému stolku usedá muž v dokonalém obleku, náramek se blýskne zlatem, mobil také není z bazaru. Pan Martin. Jak se tenhle člověk může topit v dluzích?
Po listopadu ’89 se vrhl po hlavě do podnikání. Vzal si tehdy úvěr na fax za 15 tisíc. Leasingová společnost zkrachovala, tak si s placením nedělal těžkou hlavu. Po pěti letech soud rozhodl, že má zaplatit 160 000 korun. Tím vše začalo. „Velká zakázka, která mne měla dostat z problémů, nevyšla. Den před odevzdáním mi práci zničil počítačový vir. Bohužel jsem neměl zazálohováno – důvěra klienta i peníze byly pryč,“ vzpomíná pan Martin.
Mezitím si pořídil úvěrovou kartu a na ní po nějaké době udělal dluh 20 000 korun. Paradoxně se potom stal zaměstnancem firmy, která mu kartu půjčila. Měsíční příjem měl tehdy slušný, kolem 40 000 korun. Nesplatil však nic. Bydlel mimo Prahu, měl výdaje s nájmem, koupil auto... Pak začal kolotoč: pár výhodných zaměstnaneckých úvěrů, vážné problémy se zdravím dcerky, bankovní úvěr u ČSOB...
„Začal jsem znovu podnikat, lépe řečeno, myslel jsem, že podnikám. Namísto toho si mne vybrali jako bílého koně. Vyvázl jsem naštěstí živ a zdráv, jen dluh se zvýšil o čtvrt milionu,“ říká smutně. Nyní má měsíční příjem kolem 70 tisíc korun. Podniká, tudíž mu exekutor nemůže obstavit mzdu, a přiznává, že daně z celé částky neplatí. Pětadvacet tisíc posílá věřitelům. Každému trochu, nikomu však tolik, co by měl. Dluh, který dnes dosahuje k jednomu milionu hrne před sebou, vše vybalancoval tak, aby to nešlo k soudu.
Občas mu zavolá exekutor, se kterým si už téměř tyká. „Zaplatím, co požaduje – obvykle jde o nějaký zapomenutý dluh, třeba za plyn, když jsem se stěhoval,“ usmívá se. Opravují s přítelkyní domek – vše musí hradit v hotovosti, protože hypotéku mu nikdo neposkytne. Je ve všech registrech dlužníků, které existují. I kdyby splácel měsíčně víc peněz, dalo by se to přežít. „Byl bych však jiný člověk a myslím, že i můj výdělek by se pohyboval v nižších částkách. Splácel bych tak ještě míň. Naučil jsem se žít s dluhem.“ Jednou prý vše určitě uhradí. „A peněženku nevyndávejte, platím já,“ dodává na závěr setkání v kavárně.
