Hoteliér Alexandr Bílek ve svém hotelu Hromovka přivítal o Vánocích 45 lidí,...

Hoteliér Alexandr Bílek ve svém hotelu Hromovka přivítal o Vánocích 45 lidí, kteří se v životě dostali do nesnází. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Podniká na Hromovce a svým nápadem dokázal nadchnout miliony lidí

  • 24
Už dvaadvacet let spravuje horský hotel v Krkonoších. Přestože mu tento objekt neříká „pane“, veškeré vydělané peníze vkládá do oprav a rekonstrukcí. Personálu, především kuchařům, nabízí nadstandardní výdělky, nikdo se k němu ale příliš nehrne.

Alexandr Bílek, nájemce horského hotelu Hromovka ve Špindlerově Mlýně, se nedávno proslavil díky neobvyklé nabídce, kdy k sobě na hory pozval rodiny s dětmi, které nemají na to, aby důstojně oslavily Vánoce. Svérázný hoteliér a nadšený cestovatel má dobročinnost v krvi. A nelituje ani toho, že se mu v té době ztratilo nádobí.

Zajímavé profese

Máte už léta v nájmu hotel ve Špindlerově Mlýně. Jak jste k tomu přišel?
Když jsem v jednadvaceti letech ukončil školu, všiml jsem si v novinách inzerátu, kde Nadace Český hudební fond prodávala tehdy ještě chatu Hromovka. Navrhl jsem jim, aby chatu neprodávali a raději mi ji pronajali. Přestože mě předtím nikdy neviděli, uvěřili mi, že dám ten barák dohromady a že to pro ně bude výhodnější. Od té doby jsem tady.

Loni o Vánocích jste na Hromovku pozval matky s dětmi, aby tady zadarmo oslavily svátky. Něco takového se u nás nevidí. Jaké byly reakce na takovou nabídku?
Zprávu, kterou jsem zveřejnil na třech svých facebookových profilech, si zobrazilo zhruba osmi milionům lidí v Česku, Slovensku, a dokonce v Rusku. Následovaly desetitisíce „lajků“, tisíce komentářů a skoro šest tisíc e-mailů. Strhla se nepochopitelná, ale velmi pozitivní lavina, se kterou nikdo nepočítal. Vybrali jsme pětačtyřicet lidí, kteří se ozvali mezi prvními a kteří tady pak strávili Vánoce zadarmo.

Nepřehlédněte

Vážili si toho, že u vás mohou být zadarmo? Jak se chovali?
Všichni se chovali skvěle. Dá se samozřejmě diskutovat o tom, kdo to potřeboval více a kdo méně, každopádně si nemyslím, že toho někdo zneužil. Pravda je, že se během té doby vytratilo asi patnáct „cibulákových“ hrníčků, ale vysvětluji si to tím, že jim toto místo přirostlo k srdci natolik, že chtěli mít doma suvenýr, který jim bude naši Hromovku stále připomínat. Vůbec se na ně nezlobím.

Tomu nevěřím...
Mám takové životní heslo, že pokud mi někdo něco vezme, potřebuje to zřejmě víc než já.

To by vám to tady ale mohli rozebrat úplně všechno...
Pokud bych viděl, že o to moc stojí, určitě bych jim to neodepřel.

Podobnou akci chystáte i teď v březnu. Můžete o tom něco prozradit?
Když jsme si před Vánoci namátkově pročítali příběhy, které jsme dostali e-mailem, řekli jsme si, sakra, je to vůbec možné? Tolik neštěstí, smůly, potíží, do kterých je dostal někdo jiný třeba svojí nerozvážností. Takže mě napadlo, že akci zopakuji teď v březnu, kdy už je hotel poloprázdný. Dokonce jsem domluvený s jednou rodinkou, která tady byla už o Vánocích. Zařídíme jim i lyžování a instruktora. Paní má postiženou dceru a tři kluky v dětském domově.

Vraťme se ale k tomu, jak jste tady začínal. V jakém stavu byla Hromovka, když jsem si ji před lety pronajal?
Byl to na tu dobu typický horský objekt a já si přál, abych z té chaty „tam někde nahoře v mlze“ udělal hotel, který bude každý znát. Neměl jsem peníze na řemeslníky, vše jsem dělal za pomoci melouchářů, ale brzy jsem vše okoukal a pak už jsem si všechno dělal sám. Pokud jde o investice, do oprav a rekonstrukcí šlo prakticky všechno, co jsem vydělal, aniž by mě k tomu výrazně zavazovala smlouva.

Co všechno jste tady opravil, zrekonstruoval?
Vodu, odpady, elektřinu, střechy, interiéry, prostě všechno. Ve čtrnácti pokojích jsem postavil moderní koupelny, vybudoval jsem novou část restaurace, čističku odpadních vod, elektrické topení, protipožární zařízení, kuchyň, restauraci, postavil saunu, koupil nový nábytek, kuchyňské i barové vybavení, sněžné skútry pro dopravu hostů v zimní sezoně... Zrekonstruoval jsem také dvě chaty vedle hotelu.

Alexandr Bílek (42 let)

„To, co nás drží na nohou a díky čemu neztrácíme elán, je den „D“. Ten den...
  • V roce 1994 si pronajal chatu Hromovka ve Špindlerově Mlýně, od té doby zde působí.
  • V roce 2004 založil klub pro nezávislé cestovatele www.unescoclub.cz. Jeho smyslem je cestovat a navštívit co nejvíce míst UNESCO.
  • Projel 99 zemí světa z toho 35 v Africe.
  • Letos v dubnu odjíždí na už pátou Expedition all Afrika, má v plánu natočit televizní dokument.
  • V těchto dnech se zapojil do projektu Čtení pomáhá.
  • Má dceru, žije a cestuje s přítelkyní.

Když šly všechny vydělané peníze do oprav, z čeho jste platil nájem?
Na nájemné mi nikdy moc nezbývalo, dával jsem přednost rekonstrukcím, a tak jsem ho platil čím dál později. Nájem platím včas vždy jen prvních šest měsíců, další půlrok na něj nemám a svůj dluh vyrovnám až z kraje nového roku. A tak to funguje asi dvacet let, za ta léta se z toho už stala tradice.

Jak byste charakterizoval dnešní Hromovku?
Už to není chata Hromovka, ale horský hotel Hromovka a stále se mu říká domov umělců a skladatelů. Je to sice pořád starý dům, který vrže a má celou řadu bolestí, ale má duši, hlubokou historii a především prvotřídní servis. Nemá se za co stydět.

V čem tkví takový prvotřídní servis?
Jsme jediní v Česku, kdo má veškerý gastronomický servis na pravém cibulákovém porcelánu, máme nejlépe vybavený bar v Česku, vaříme z prvotřídních surovin a nepoužíváme žádné polotovary. Náš hotel leží u hlavní stejnojmenné sjezdovky Hromovka, jsou zde nejlepší trasy v Česku, v létě tady zase vedou cyklistické trasy. Tento rok by vedle našeho hotelu měly přibýt další dvě sjezdovky.

Když máte skvělou pověst, nejlepší servis, sjezdovku, cyklotrasy, tak by to tady mělo praskat ve švech. Ale nepraská. V čem je zakopaný pes?
Konkurence ve Špindlerově Mlýně je obrovská, jsou tady stovky ubytovacích zařízení. K nám jezdí ti, co nás znají, a ti, kterým nás někdo doporučil. Nikdo jiný se k nám prakticky nedostane, nejsme v zimní sezoně dostupní po silnici a máme proto oproti ostatním nevýhodu. Pro všechny a všechno jezdíme sněžným skútrem. Cesta, kterou používáme, je hlavní běžeckou magistrálou, protínají ji navíc dvě sjezdovky.

Hovoříte o stoprocentní službě. Jak taková služba vypadá?
Stačí, když host čeká na jídlo déle, než by měl, okamžitě mu to kompenzujeme panáky. Když něco nemáme, nebo nečekaně cosi dojde, nepřiznáme to a raději improvizujeme, třeba tím, že to jedu rychle sehnat, klidně ve dvě ráno. Mám spřízněný velkosklad, kam mohu zavolat třeba o půlnoci a oni mi dají, co potřebuji. Nepodporuji nadnárodní velkoobchody, ale malé podnikatele v regionu, na které se dá spolehnout.

Nedávno jste přes Facebook sháněl servírku. Vy nemáte personál?
Téměř ne. Lidé, kteří k nám přišli pracovat, se tu dlouho neohřáli. Přitom od našeho personálu nechceme nic jiného než profesionálně odvedenou práci, slušnost a spolehlivost. A to je velký problém. Letošní sezona byla pro nás vůbec nejextrémnější.

Můžete být konkrétnější?
Rekord drží pokojská, která po patnácti minutách pobytu u nás přiznala, že přecenila své síly, když měla ustlat jednu postel. Celé dva týdny tu naopak pobyl číšník, který nechápal základní věci, a uprostřed svého bezradného chození mezi zákazníky zmizel s tím, že mu není dobře. U armády by to byla dezerce, u nás běžný jev.

To je běžná praxe se sháněním personálu?
Po zkušenostech posledních týdnů jsem čím dál jistější, že kdybych požádal o zapůjčení tří orangutanů v zoologické zahradě a třikrát jim ukázal, jak se některé úkony dělají, opice by to již navždy dělaly lépe než „materiál“, který nám sem posílá pracovní úřad. Lidem chybí zodpovědnost, pracovitost a chuť něco dokázat. Vůbec jim nevadí, že jsou mladí, plní energie a mají šanci někam se posunout, něčemu se naučit. Přitom se dokážou ještě úplně ztrapnit. Ani mi jich není líto.

To je opravdu tak špatné?
Kdybych se ucházel o práci já, dělal bych ji na dvě stě procent, abych ukázal, jak jsem dobrý. Oni jsou ale schopni znemožnit se do patnácti minut. A to podotýkám, že máme trpělivost, personál má možnost si vydělat nadprůměrné peníze, ubytování i stravu mají zdarma, navíc se k nim chováme velmi přátelsky, ale jen do doby, než zklamou.

A co třeba úzkoprofiloví kuchaři?
Za celou dobu, co tady jsem, nás kuchaři trápili vždycky nejvíc. Dá se říci, že mají tendenci být v pozici vyděrače. Jednoho dne, kdy byl hotel plný, jsem musel jednoho takového vyhodit na minutu. A tak jsem šel vařit sám. Kuchařina je o organizaci, dokonalé přípravě a praxi. Abych řekl pravdu, to, jestli kuchaře mám, nebo nemám, mě zas až tak netrápí. Prostě když ho nemám, jdu vařit sám. Letos ale naštěstí jednoho mladého kuchaře máme a je moc šikovný.

Fotogalerie

Jinak je u vás ale fluktuace veliká....
Bohužel. Tak třeba domovník nám způsobil škodu za osmdesát tisíc korun, servírka s andělskou tváří se zase zachovala jako prvotřídní zlodějka a nová pokojská nechápala, že popíjet v pracovním oblečení na baru je nepřípustné a brala to jako diskriminaci. Dalších deset lidí se tu neudrželo ani den a nejméně dvacet dalších je na cestě k nám, jak psali. Bohužel ještě nedorazili. Taková je morálka lidí v gastronomii. A není to jen náš případ, slyším to všude okolo. Gastronomie trpí nedostatkem lidí a ti, co tam jsou, jsou z velké části touto prací nepolíbeni.

Když jsem vám volala, zadělával jste právě těsto na „houštičky“ k snídani. Proč je nekoupíte, ušetřil byste si čas.
Před dvěma lety jsem se rozhodl, že už nekoupíme jediný rohlík. Zadělat na housky trvá asi pět minut, kyne to samo a ráno jsou za pět minut na plechu, aby se za dalších dvanáct minut upekly. Celkově to je tak primitivně jednoduché, že nechápu, proč jsem na to nepřišel dřív. Nemohu si přece dělat před hosty ostudu, že jezdím kupovat pečivo do obyčejného obchodu.

Hodně cestujete, nebylo by lepší si to odpustit a starat se o hotel?
To by nešlo. Nasazení, které máme, je enormní. Nesedíme v kanceláři, ale pracujeme rukama a nohama šestnáct až osmnáct hodin denně, poslední dva měsíce to bylo přes dvacet hodin denně. Někdy se stane, že nejdeme spát vůbec. Zimní sezona trvá asi sto dní bez jediného dne volna. To, co nás drží na nohou a díky čemu neztrácíme elán, je den „D“. Ten den znamená konec práce, kdy jsme na cestě na letiště a odlétáme do Afriky. Pokud by byl tento den v nedohlednu, nemohli bychom pracovat takovým tempem a nasazením.

Po návratu z Afriky se tedy vracíte na Hromovku?
To začíná letní sezona a před námi sto dvacet dní práce. A opět se těšíme na konec října, kdy je před námi šest týdnů, kdy neděláme vůbec nic. Jsme na jednom indonéském ostrově, který má obvod tři kilometry, a my jen ležíme, spíme, píšeme knihu, snídáme, obědváme a večeříme. A tak pořád dokolečka, už pět let. Když jsme pryč, hotel je zavřený nebo je v něm část rodiny.

23. prosince 2015

To musí být ale drahá záležitost, kde na to berete?
Taková tříměsíční expedice nás stojí obvykle tři sta tisíc korun. Nejméně polovinu musíme sehnat od sponzorů a kamarádů. Zbytek jsou naše peníze. Když je malér, musíme si půjčit z banky, což se stalo zrovna při poslední expedici. Loni nás to stálo o dvě stě tisíc korun víc a bance to splácíme ještě dnes.

Hoteliéři to obecně nemají lehké. Pokud si nesáhnout na různé dotace určené rozvoji cestovnímu ruchu, mají smůlu. Už jste žádal o nějaké dotace, granty vy?
O dotacích vůbec nic nevím. Mám radost, když mohu něčeho dosáhnout vlastní prací a ještě raději jsem, když nemusím nikomu nic dlužit. Rozumím tomu, že každý by chtěl nějakou podporu. Nechápu ale, proč má podporu zemědělec, když je sucho nebo příliš vlhko, a proč ji nemá hoteliér, který nemá vločku sněhu.

Neuvažoval jste o tom, že byste Hromovku opustil a žil klidněji?
Víte, narodila se mi tady dcera, bydlíme tu, práci, kterou děláme, máme moc rádi a já stále doufám, že to začne jednou vydělávat. Starosti mám, ale tohle je srdeční záležitost. Nemohu odejít, teď už to nejde. Už jsem tu moc dlouho. Na druhou stranu mi tento způsob podnikání dává obrovskou možnost k cestování. Tento hotel vydělá na náš život, ale ještě nikdy jsem nedokázal dát na stranu žádné peníze. A v tom je problém. Nemám žádný majetek ani peníze, mám ale procestováno devadesát devět zemí. I proto dobře vím, jak se mají lidé ve světě, obzvláště v Africe, takže si vlastně nemůžu stěžovat.

, pro iDNES.cz