Daňová povinnost poplatníka daně z příjmů fyzických osob se vypočítá na základě zjištění základu daně. Tím není nic jiného než rozdíl mezi příjmy poplatníka dosaženými ve zdaňovacím období a výdaji prokazatelně vynaloženými na jejich dosažení, zajištění a udržení.
Zákon o daních z příjmů pracuje s pěti druhy příjmů, které se pro účely zjištění základu daně sčítají. Před vlastní analýzou vzájemných vazeb těchto příjmů je nutné tyto druhy vyspecifikovat a osvěžit si, kam každá vydělaná koruna padá.
- Paragraf 6 – Příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky, příjmy z pracovněprávního poměru, příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů s.r.o., komanditistů u k.s., odměny členů statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob
- Paragraf 7 – Příjmy z podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti – (zemědělská výroba, živnost, jiné podnikání, podíly společníků v.o.s. a komplementářů k.s. a jiná samostatná činnost)
- Paragraf 8 – Příjmy z kapitálového majetku – podíly na zisku (dividendy), podíly na s.r.o. a k.s., na základě členství v družstvu, podíly na zisku tichého společníka, úroky z vkladních knížek, výnosy z vkladních listů, dávky penzijního připojištění se státním příspěvkem, plnění ze soukromého ŽP, úroky z držby směnek apod.
- Paragraf 9 – Příjmy z pronájmu – příjmy z pronájmu nemovitostí jejich částí nebo bytů a příjmy z pronájmu movitých věcí (pokud nejde o příležitostný pronájem dle paragrafu 10)
- Paragraf 10 – Ostatní příjmy – zde se lakonicky omezím na tvrzení, že do této skupiny patří vše, co nejsme schopni zařadit do předcházejících skupin
Pozn. aut.: V předcházejícím přehledu druhů příjmů jsem se snažil uvést ty nejtypičtější druhy příjmů. K detailnějšímu vymezení je nutné využít plné znění Zákona o daních z příjmů (a to paragrafy 6 až 10)
ŠVARCSYSTÉM – ÚČINNÝ, GENIÁLNÍ,Dílčí základy daně lze jednoduše sčítat pouze pokud jsou všechny plusové či nulové
Zkusme si demonstrovat v nadpisu uvedené pravidlo na několika názorných příkladech:
Příklad 1:
Dílčí základy daně poplatníka:
Vzhledem k tomu, že všechny základy daně jsou kladné, tak zde vypočteme základ daně prostým součtem. Základ daně tohoto poplatníka je roven 340 000 Kč.
Příklad 2:
Dílčí základy daně poplatníka:
Vzhledem k tomu, že všechny základy daně jsou kladné nebo nulové, tak zde vypočteme základ daně prostým součtem. Základ daně tohoto poplatníka je roven 285 000 Kč.
Příklad 3:
Dílčí základy daně poplatníka:
Zde již nastupuje případ, kdy poplatník dosáhl v jednom z dílčích základů daně ztrátu – výdaje převyšují příjmy (jde o ztrátu z podnikání). Aplikujeme pravidlo, že ztrátu dle paragrafu 7 či 9 lze kompenzovat s kladnými dílčími základy z paragrafů 7 až 10. Následně získáváme základ daně 265 000 Kč.
Příklad 4:
Dílčí základy daně poplatníka:
Zde se opět odrazíme od předcházejícího pravidla (ztrátu dle paragrafu 7 lze kompenzovat s ostatními paragrafy s výjimkou paragrafu 6 – avšak pouze do úhrnné výše těchto dílčích základů). Z toho důvodu je základem daně 250 000 Kč s tím, že ztrátu z podnikání –25 000 Kč si podnikatel může uplatnit proti dílčím základům daně 7 až 10 v následujících pěti letech. Nikdy je ovšem nesmí kompenzovat s příjmy dle paragrafu 6.
Příklad 5:
Dílčí základy daně poplatníka:
Základem daně bude opět 250 000 Kč s tím, že ztrátu z podnikání může podnikatel kompenzovat během dalších pěti let (opět pouze proti příjmům dle paragrafu 7 až 10).
Máme-li základ daně, pak lehce spočítáme výslednou daňovou povinnost
Daň vypočítáme ze základu daně dle následujících podmínek pro rok 2006:
Z výše uvedených podmínek plyne, že daňová povinnost ze základu daně 250 000 Kč činí 40 912 Kč.
Výše uvedené příklady demonstrují, že výslednou daňovou povinnost neovlivňuje pouze součet dílčích daňových základů, avšak je nutné vzít v úvahu fakt, že některé druhy příjmů nelze vzájemně kompenzovat. Možná to vypadá nespravedlivě, ale poplatník s těmito principy musí počítat.
