V úvahu se při hodnocení bonity bere především životní minimum rodiny, splátka úvěru ze stavebního spoření a další závazky, které dlužník musí pravidelně platit, jako jsou například ostatní úvěry a půjčky, leasing, výživné, pojistné.
Životní minimum vymezuje zákon z roku 1991 takto: „jde o společensky uznanou minimální hranici příjmu, pod níž nastává stav hmotné nouze. Stanovuje výši nezbytných finančních prostředků pro domácnost k dočasnému zajištění základních životních potřeb jejích členů na velmi skromné úrovni“. Konkrétně jsou stanoveny částky životního minima pro jednotlivé osoby podle jejich věku a dále částky na domácnost podle počtu jejích členů.
Obecně se posuzuje úvěruschopnost žadatele o úvěr ze stavebního spoření tak, že se od čistých příjmů odečtou povinné a nezbytné výdaje a do zbývající částky se musí „vejít“ spolu se splátkou úvěru také stanovený násobek životního minima, případně ještě nějaká další rezerva navíc. Každá stavební spořitelna si stanovuje konkrétní výši koeficientů, které zohledňují výši úvěru a jeho rizikovost. Proto vyšší koeficient bývá stanoven pro překlenovací úvěry a pro úvěry o vyšším objemu. Čím vyšším koeficientem jsou životní minimum nebo splátka úvěru vynásobeny, tím vyšší musí být příjem.
Pokud jde o překlenovací úvěr, musí se ke splátce úvěru přičíst navíc ještě výše měsíční úložky, která se dospořuje na vkladový účet až do doby, kdy dojde k přidělení řádného úvěru ze stavebního spoření. Kromě toho některé spořitelny od určité výše úvěru požadují povinně také sjednání životního pojištění dlužníka a pojistné se taktéž bere při výpočtu bonity jako pravidelná součást měsíční splátky úvěru. V každém případě ale také záleží na posouzení konkrétního úvěrového případu pracovníkem spořitelny, který úvěr vyřizuje a v jednotlivých případech se uplatňuje individuální přístup ke klientovi.
