Dnes je již běžnou záležitostí, že tuzemské společnosti střední a větší velikosti mají kromě běžných účtů v tuzemské měně také účty v EUR nebo USD. Samozřejmě se mohou objevit i společnosti s účty v jiných měnách, avšak jde spíše o výjimky. Na druhou stranu v těchto dvou měnách probíhá drtivá většina finančního toku se zahraničními subjekty a zároveň i menší část tuzemského obchodu. Neexistuje jediná zásadní překážka, aby úhrada mezi tuzemskými partnery nemohla proběhnout v jiné měně než v Kč. Jak tedy využít práci s několika měnami ve svůj prospěch?
Omezte konverze na minimum
Základní pravidlo při práci s měnovými konverzemi říká, že nejlevnější je nekonvertovat měny vůbec. To je ovšem rada spíše pro chytrou horákyni než pro šéfa firemních financí. V první řadě je nutné si stanovit očekávaný objem výdajů a příjmů v konkrétní měně. Nejlepším vodítkem je samozřejmě pohled do minulosti, z níž zjistíme kolik daná firma na jedné straně v příslušné měně vyvezla a kolik dovezla. Porovnáním těchto čísel zjistíme, zda export převažuje nad importem nebo naopak. V určitých případech může být vývoz a dovoz srovnatelný a v takových případech můžeme hovořit o takzvaném přirozeném zajištění vůči měnovému riziku.
Neplatí-li ekvivalence dovozu a vývozu, pak firma k pokrytí svých plateb musí konvertovat jednu měnu do druhé. Platí zde následující dvě pravidla:
• Je-li dovoz vyšší než vývoz (např. v EUR), pak finanční manažer si nevystačí s EUR z vyvezeného zboží a musí čas od času konvertovat Kč do EUR a zaplatit zahraničnímu dodavateli
• Je-li vývoz vyšší než dovoz, pak finanční manažer bude akumulovat stále více EUR na běžném účtu a dříve nebo později bude muset přistoupit ke konverzi do Kč (musí hradit v Kč hrazené obligatorní výdaje – daně, sociální a zdravotní pojištění apod.)
Negativním jevem všech konverzí je fakt, že banka (konverzní partner) použije vždy pro podnikatele méně vhodný směnný kurz (u bezhotovostních konverzí jde o kurz deviza/prodej nebo deviza/nákup). Rozdíl mezi těmito dvěma kurzy tvoří takzvaný spread (kurzové rozpětí). Ten je poměrně vysoký a firma na takových obchodech podstatně ztrácí.
Dostatečně silný finanční tok zásadně pomůže redukovat konverzní náklady
Jak z takové situace ven? Cesta k omezení konverzí spočívá v maximálně možném využití přijatých plateb v cizí měně k úhradě ve stejné měně vedených závazků. To si může ovšem dovolit pouze společnost s trvale silným finančním tokem. V podmínkách nejednotných dob splatností závazků a pohledávek vedených v cizí měně musí firma držet relativně vysoký podíl hotových finančních prostředků v cizí měně, aby si mohla dovolit luxus v podobě absence konverzí.
V případě slabšího finančního toku by měl finanční manažer zvážit, zda jsou levnější variantou časté konverze za účelem posílení finančního toku v Kč nebo zda je levnější varianta v podobě výpomoci některou z externích forem financování.
Vezměme-si kupříkladu alternativu s kontokorentním úvěrem. Předpokládejme, že společnost XY má přibližně stejný objem vývozu i dovozu v EUR. Je tedy z hlediska řízení měnového rizika v pozici takzvaného přirozeného zajištění a nulové konverzní potřeby. V optimálním případě by tedy inkasovaná eura mohla sloužit jako úhrada zahraničním dodavatelům a v podstatě by společností pouze protékala. To je ovšem možné za předpokladu, že kromě toho má firma ještě slušný finanční tok v Kč, ze kterého platí mandatorní výdaje a úhrady dodavatelům v Kč.
Pokud by takový silný tok v Kč neměla, pak by musela krátkodobě posilovat výdaje v Kč konverzemi z EUR do CZK a zároveň by jí čas od času chyběla eura na úhradu závazků zahraničním dodavatelům. Toto řešení je s největší pravděpodobností dražší než výpomoc nějakým krátkodobým bankovním úvěrem, který dostatečně posílí hotovostní tok v Kč. Při řízení cizoměnových transakcí se tedy správný finanční manažer musí dívat na problém komplexně a nikoli krátkozrakou optikou.
Vývozci milují korunu slabou, dovozci silnou
Opusťme prozatím řízení finančního toku a podívejme se na měnové riziko z hlediska dopadu na výnosnost zakázek. Vývozci s dlouhodobými kontrakty si samozřejmě mnou ruce v případě, že česká měna vůči zahraniční měně oslabuje. Za konkrétní cenu sjednanou v cizí měně v takovém případě při konverzi obdrží více Kč. Dovozci (rozuměj firmy s větším dovozem než činí vývoz) mají naopak opačné představy, neboť k úhradě faktur v cizí měně nejprve musí zahraniční měnu nakoupit za Kč a v případě silné koruny za takový nákup zaplatí méně.
Není nic nového, že kupříkladu dramatický pád amerického dolaru vůči české koruně přivedl některé české vývozce do dolarových oblastí téměř ke krachu. Je to logické, neboť konvertovali přijaté platby na svých dolarových účtech do Kč a zjišťovali, že jim směněné částky přestávají stačit na úhradu korunových nákladů (mzdy, materiálové vstupy apod.). Částečně lze takovému kurzovému riziku předejít zajištěním, avšak jde spíše o opatření krátkodobějšího rázu.
Silné firmy jsou zpravidla schopny částečně převést toto riziko silné koruny na svoje dodavatele – tuzemské i zahraniční. V podstatě donutí svoje dodavatele k tomu, aby akceptovali dolarové úhrady namísto obvyklých korunových. Pravděpodobně se jim takový krok nebude líbit, avšak v případě silné vyjednávací pozice a za cenu udržení při životě významného odběratele se k takovému kroku nejspíše podvolí.
Silným měnovým výkyvům je vhodné předcházet. Základními nástroji v optimalizaci tohoto řízení je dostatečně silný finanční tok (bez či s podporou cizích zdrojů) a přirozený hedging (vývoz realizovaný v cizí měně = dovoz realizovaný v cizí měně). Při dodržení těchto základních předpokladů lze považovat firemní finance za odolné vůči měnovému riziku.
