Visa, karta - Visa, karta - ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Jak vznikla kartová asociace Visa

Jak již bylo řečeno, řada amerických bank se snažila napodobit příklad úspěšných kreditních karet Bank of America. Počátkem 60. let karty znovu vydávalo okolo 200 amerických bank. O několik let později jich bylo jen 80, protože většina z nich dosáhla velkých ztrát. Svůj program zastavila i tak velká banka, jako byla Chase Manhattan Bank. Každý z bankéřů se snažil získat know-how specialisty Bank of America, převzít její zkušenosti, objevily se i nabídky na spolupráci.

Informace o aktivitách Wells Fargo Bank, Marine Midland Bank a dalších bank, které připravovaly regionální nebo celostátní projekty kreditních karet, se donesly i do Bank of America. 25. března 1966 navrhl ředitel projektu kreditních karet Ken Larkin
vedení Bank of America, aby nabídlo program BankAmericard ostatním americkým bankám formou licence.

Pomocí franšízového systému bylo možné zajistit vybudování sítě obchodníků na celém území Spojených států. Tím by se držitelům BankAmericard zajistila možnost platit kartou v rozsáhlé síti ochodníků na severoamerickém kontinentu. Současně by banka získala příjem z poplatků od bank, které by vydávaly karty BankAmericard na základě licence, a provize z realizovaných transakcí. Vedení banky s návrhem souhlasilo a uložilo Larkinovi navrhnout řešení.

Myslíte si, že víte o platebních kartách všechno? Otestujte se!

Koncem roku 1966 vyvinula Bank of America franšízový systém a prostřednictvím dceřiné společnosti BankAmericard Service Corporation uzavřela smlouvu s prvními osmi bankami. O rok později bylo členy BankAmericard 17 bank v 16 amerických státech. Do konce roku 1968 se jejich počet zvýšil na 41 a dalších 1823 bank pro ně uzavíralo smlouvy s obchodníky, kteří tyto karty přijímali k placení. Prostřednictvím dceřiné společnosti BankAmericard Service Corporation získala v každém státě americké unie licenci jedna tzv. hlavní banka, která zajišťovala uzavření smluv s dalšími místními bankami a prováděla autorizaci a zúčtování transakcí. Karty nesly název systému BankAmericard a pronikly i do oblastí, kde Bank of America neměla své pobočky. Za připojení k fungujícímu systému platily banky licenční poplatek 25 000 USD a procentní podíl na každé transakci.

Díky rostoucímu americkému hospodářství a nízké nezaměstnanosti posílily v 50. a 60. letech střední vrstvy obyvatelstva. Lidé si začali pořizovat dražší vybavení domácnosti, jako byly kuchyňské přístroje, pračky, televizory nebo automobily. Tuzemské i zahraniční dovolené se staly samozřejmostí pro velkou část společnosti. Zvýšení životní úrovně však u části domácností vyvolávalo tlaky na rodinné rozpočty. Tato situace učinila koncepci kreditních karet více atraktivní. Lidé si díky jim mohli koupit věci, které by si v hotovosti nemohli pořídit hned. Kreditní karta měla jednu výhodu oproti spotřebnímu úvěru – dala se používat k nákupům opakovaně.

V roce 1970 byly kreditní karty BankAmericard a Master Charge rozšířeny ve 42 státech USA a začaly konkurovat prestižním kartám Charge Card Diners Club a American Express. Výhodou těchto nebankovních systémů však ještě dlouho byla jejich centralizace a schopnost vyvinout a na celém světě poskytovat nadstandardní služby.

AMERICKÉ BANKY CHTĚJÍ ZMĚNU

Banky zapojené do systému BankAmericard sledovaly aktivity konkurenčních asociací, zejména Master Charge. Ušetřily sice vlastní náklady na vývoj a provoz platebních karet a získaly možnost používat formou licence osvědčený systém, který byl provozně levnější než autonomní systémy, ale všechny karty nesly v logu „BankAmericard“ název jejich velkého konkurenta – Bank of America. Banky také nelibě nesly způsob řízení BankAmericard Service Corporation a požadovaly její větší nezávislost, jako tomu bylo u Interbank Card Association, která byla provozována jako sdružení bank. Podobný požadavek zazníval i z Evropy. Banky navíc trápily velké ztráty z nesplácených úvěrů.

Platební karta (c) profimedia.cz/corbis

Je lepší embosovaná, nebo elektronická platební karta?

Do roku 1970 vydaly všechny americké banky přes 100 milionů kreditních karet. Vydávaly je téměř každému, bez velkého výběru. Řada karet byla odcizena z pošty, mnoho karet dostali klienti, kteří je nikdy nepoužili, anebo je použili, ale nespláceli. Mnoho klientů dostalo více karet, často od stejných bank, i když nebyli jejich klienty. Výše ztrát dokonce přiměla Kongres, aby v roce 1970 zákonem zakázal zasílání kreditních karet poštou, pokud o ně klienti nepožádali písemně.

Na setkání členů BankAmericard, které se konalo v říjnu 1968 vě městě Columbus v Ohiu, se o problémech kreditních karet BankAmericard hovořilo otevřeně. Stížnosti se týkaly struktury poplatků, způsobu vyřizování reklamací transakcí a špatného řízení.
Hledala se řešení, jak přetvořit organizaci patřící Bank of America do otevřeného a lépe řízeného systému. Banky proto vytvořily sedmičlenný výbor, který měl analyzovat problémy a navrhnout jejich řešení. Do jeho čela byl zvolen Dee Hock, ředitel programu BankAmericard v National Bank of Commerce ze západoamerického Seattlu.

Dee Hock a jeho tým diskutovali o řešeních asi půl roku a nakonec navrhli vytvořit zcela novou nezávislou organizaci. Jejím cílem mělo být zajištění zpracování „elektronických peněz“, kterým předpovídali velkou budoucnost. Dee Hock o tom později řekl, že diskuse o řešeních trvala jeden rok a jejich realizace dva roky. Nová samostatná asociace se měla řídit těmito
principy:

• Musí být vlastněna všemi členy podle jejich podílu na jejím provozu.
• Řízení musí být co nejvíce decentralizováno.
• Organizační struktura musí být flexibilní, výkonná a odolná.
• Pravomoci musí být rozděleny v rámci každé řídicí jednotky.
• Hlasy budou určeny podílem člena na obratu v předchozím roce.
• Nezisková organizace.
• Nezávislá na jednotlivých bankách.

Řešením muselo být oddělení programu BankAmericard od Bank of America. Banka se však úplné nezávislosti systému, který vyvinula, nechtěla vzdát. Dee Hock proto musel přesvědčit alespoň dvě třetiny z 200 hlavních a 2700 přidružených bank, aby vypověděly smlouvy s Bank of America a vytvořily novou organizaci. K jeho překvapení však všichni členové bez výjimky potvrdili do poloviny roku 1970 svůj souhlas s tímto řešením.

Bank of America nakonec kapitulovala a souhlasila s vytvořením nové nezávislé organizace. Za obchodní známku BankAmericard však žádala 5 milionů USD. Dee Hock jí nabídl 7 milionů na splátky a 5 míst pro zástupce banky do rady ředitelů. Jejich počet se měl během dalších pěti let snížit na jediné. 9. července 1970 se konalo první jednání rady ředitelů společnosti National BankAmericard Inc. (NABANCO nebo NBI), dnes VISA USA.

Ukázky z knihy
Pavla Juříka: Encyklopedie platebních karet

1. díl: Jak platit bezpečně i na internetu?

2. díl: Jak vlastně vznikl šek?

3. díl: Jak vznikly peníze?

4. díl: Jak vzniklo bankovnictví

5. díl: Kdy vznikly papírové peníze

6. díl: Peníze a Čechy: kdy vznikla koruna?

7. díl: Jak se tisknou bankovky?

8. díl: Ochrana bankovek proti padělání

9. díl: Jak a kde vznikly platební karty

10. díl: Jak vznikly platební karty-II

11. díl: Kdo vydal první univerzální platební kartu

12. díl: Kdy začaly banky vydávat karty

13. díl: Jak vznikla kartová asociace MasterCard

reklama


Úryvek je z knihy "Encyklopedie platebních karet" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého, 5.vydání