Jejich objev a rozvoj by však nebyl možný, kdyby se začátkem 70. let 20. století neodehrály významné změny v elektronice, kryptografii a v bankovnictví.
Technický vývoj přinesl převratné změny ve výpočetní technice. Miniaturizovaly se polovodiče a rozšiřovalo se jejich využití do všech oblastí lidské společnosti od armády přes medicínu, až po spotřební elektroniku. Začala sériová výroba prvních osobních počítačů, zmenšoval se rozměr a zvyšoval výkon sálových počítačů. Z těchto změn těžila i kryptografie. Z původního zaměření na ochranu tajemství armád a diplomatů se rozšířila i na ochranu informací komerční sféry.
Obchodní firmy a banky začaly posílat velké množství důvěrných informací mezi svými centrálami a pobočkami v různých zemích a na mnoha kontinentech. V neposlední řadě se o rozvoj čipových karet zasloužily banky. Bezhotovostní výplaty mezd na účet zavedené koncem 60. let ve Spojených státech, Velké Británii, Francii a v dalších evropských státech vedly k růstu nákladů bank na provoz pobočkové sítě a k nárůstu počtu šeků používaných jako hlavní nástroj disponování s účtem.
Toto vše byly rámcové podmínky, které vedly k prvním patentům čipových karet. Banky hledaly bezpečné a levné řešení pro platby kartou „off -line“.
Počátky čipu
 |
V říjnu 1970 si americký inženýr J. K. Ellingboe z IBM patentoval „Active Electrical Card Device“, kterou popsal jako elektronickou kreditní kartu. Následující rok si Paul Castrucci (také z IBM) patentoval „Information Card“. Ale za vynálezce čipových karet je obecně považován Roland Moreno. Tento původně francouzský novinář (redaktor časopisu Chimie Actualites) založil v Paříži v roce 1972 společnost pro hledání a rozvíjení nápadů Societé International pour l´Innovation – Innovatron. V jednom ze svých životopisů Moreno uvedl, že jeho společnost měla ze začátku více nápadů než klientů.
První myšlenka na čipovou kartu přišla v lednu 1974. Jeho život se změnil 25. března 1974, kdy přihlásil patent na elektronický prsten, který může být použit k nákupům v obchodech, vybavených speciálním snímačem. Tento prsten může být „nabit“ hotovostí v pobočkách bank a může zajistit bezpečný způsob placení. Pro první předvedení svého vynálezu bankám v září 1974 Moreno vyrobil elektronický prsten a zařízení, které simulovalo platební terminál v obchodě. Bankéři ale nebyli jeho vynálezem příliš nadšeni, kromě Jeana-Clauda Repolta, ředitele technického vývoje v bance Crédit Industrie et Commercial, který mu poradil, aby pro svoji platební metodu raději použil formát kreditní karty. Pak by jeho myšlenka mohla být zajímavější, protože v té době francouzské banky řešily problém s nepovolenými debety klientů na běžných účtech způsobených šeky.
Rada daná francouzským bankéřem byla téměř nepoužitelná. Jak dostat tehdejší mikroprocesor do tenkého plastu platební karty (0,75 mm)? Roland Moreno se rozhodl, že to zkusí, a vydal se do Spojených států. Ke svému překvapení mu tam ale poradili, aby se obrátil na francouzskou společnost CII-Honywell Bull, která měla jedinečné zkušenosti s vývojem a výrobou elektronických součástek (později Moreno zhodnotí svoji návštěvu USA jako ztrátu času). Firma Bull požádala vedoucího svého vývojového centra Michela Ugona, aby Morenovu myšlenku zkusil vyvinout.
Michel Ugon byl touto nabídkou nadšen. Společně s Morenem vyvinul potřebnou technologii a v březnu 1975 vyrobil prvních sedm kusů karet s mikročipem. Vyvinuli také první výdejní automat, který přijímal čipové karty. Moreno podal dalších 47 patentů týkajících se čipových karet a přihlásil je v celkem 11 zemích. V roce 1976 Bull koupil od jeho firmy Innovatron licence na čipové karty.
Pro masovou výrobu čipů Bull vyvinul v roce 1976 novou technologii nazvanou TAB (Tape Automatic Bonding), která zrychlila a zkvalitnila výrobu, snížila náklady (méně zlata na kontaktech a méně zmetků). V dubnu 1977 pak Bull založil specializovanou dceřinou společnost Bull CP8. Bull měl provádět výzkum a vývoj a Bull CP8 měl čipové karty vyrábět a prodávat. Ve stejném roce Michel Ugon rozšířil Morenovu myšlenku čipové karty s pamětí a vyvinul první programovatelnou čipovou kartu.
V červnu 1977 Bull vyrobil z epoxidu první kartu s pamětí 4 Kb a Ugon si přihlásil patent na kartu skládající se z paměti a mikroprocesoru (první skutečně „chytrou kartu“ vyrobí Bull o dva roky později). „Byl jsem přesvědčen, že karta by měla mít samoprogramovatelný mikroprocesor, aby externí zařízení mohlo modifikovat informace uložené uvnitř karty,“ řekl Michel Ugon, ředitel Advanced Projects v Bull CP8.
V roce 1978 Michel Ugon patentoval další svůj vynález – SPOM (Self Programable One-chip Microcomputer) – první samopogromovatelný jednočipový mikroprocesor na světě, určený pro použití na bankovních kartách. Ve stejném roce rozhodl poradní sbor francouzské vlády, že čipová karta je francouzský vynález hodný zvláštního zřetele. Vláda pak podporovala jejich vývoj ve společnosti Bull, kde byl francouzský stát majoritním vlastníkem, stejně jako podporovala i jiné produkty (např. Minitel).
V letech 1981–1986 vláda investovala do vývoje čipových karet více než 85 mil. francouzských franků. Bull vyráběl paměťové karty s využitím čipů od . rmy Siemens (SIKART chip). 21. března 1979 se v závodech Bull CP8 zrodila první dvojčipová karta (jeden čip měl mikroprocesor a druhý paměť). K výrobě nové karty byl použit americký 8bitový čip firmy Motorola model 3870 pro mikroprocesor a model 2716 pro paměť EPROM. Na vývoji těchto mikroprocesorů se podílel francouzský technik Marc Lassus (pozdější zakladatel výrobce čipových karet Gemplus) a nejlepší americký konstruktér mikroprocesorů Arturo Kruger.
V červenci 1979 udělal Bull CP8 první prezentaci čipových karet ve Spojených státech. Zvláštní prezentaci uspořádal pro společnost American Express. Banky i telekomunikační firmy se o novou technologii začaly zajímat. Také se objevili další výrobci čipových karet. Společnost Shlumberger koupila 15 % akcií Innovatronu a založila zvláštní divizi se zaměřením na čipové karty – Cartes á Memoires et Systémes.
 |
Nevyznáte se v nabídce produktů bank či spořitelen? Na pochybách vás nenechá naše rubrika- Vyplatí se? |
Rozvoj čipových karet
Úspěch čipových karet, potvrzený v roce 1984 objednávkou 12,4 mil. karet pro sdružení francouzských bank „CB“ od . firmy Bull CP8, vedl k testování nové technologie v některých dalších zemích. Již následující rok byly zahájeny experimentální projekty v pěti zemích na čtyřech kontinentech:
• Kanada – Royal Bank of Canada zavedla Corporate Cash Management System, kde byla přístupová hesla bezpečně uložena na čipových kartách.
• Nový Zéland – Asset card Ltd. Testovala čipovou kartu MasterCard.
• Spojené státy – MasterCard testoval na Floridě a v Marylandu použití čipových karet při placení prostřednictvím platebních terminálů.
• Itálie – Tellcard byla vydána pro World Ski Championships v Bormio ve spolupráci s regionální bankou Credito Valtellinese.
• Japonsko – několik vedoucích bank testovalo čipové karty s aplikací pro Corporate Banking, Home Banking a videotext.
Dnes se již téměř zapomnělo, že mezi průkopníky bankovních čipových karet se v roce 1984 zařadilo také Norsko. Norské banky v té době řešily problémy spojené s vysokými náklady na telekomunikační sítě, které spojovaly bankomaty a platební terminály v geograficky členitém terénu Norska. Pod vedením Bergen Bank bylo vytvořeno konsorcium 10 peněžních ústavů, které testovalo možnosti použití čipových karet v Norsku pro off-line transakce. V městě Lilleström 25 kilometrů od Osla bylo vydáno 5500 hybridních karet od Bull CP8 (magnetický proužek + čip) a banky instalovaly 40 platebních terminálů, 15 veřejných telefonních automatů, 10 terminálů pro „nabíjení“ peněz do čipu a 10 informačních terminálů (francouzská technologie Minitel).
Na projektu se podílely také firmy Thomson, Crouzet a Flonic-Schlumberger. Celkem byly vydány 2 miliony čipových karet, ale projekt byl nakonec zastaven, protože se podařilo dosáhnout snížení cen telekomunikačních poplatků. Dne 18. února 1986 vydalo Ministerstvo obrany Francouzské republiky dekret, který de. noval kryptografii jako zařízení a software určené k převodu informací nebo signálů do nečitelné podoby a obráceně. Současně uložil všem osobám, které mají v držení kryptografická zařízení a programy pro obchodní nebo privátní použití, aby je registrovaly do tří měsíců od vydání tohoto dekretu.
Tento dekret se ve Francii stal stejně důležitý jako vývoj čipové karty samotné. Bez souhlasu státu používat pokročilé šifrovací prostředky v bankovnictví a v dalších komerčních sektorech by se čipové karty příliš nerozšířily. Podobné zákony jako Francie pak vydaly také další státy. Schopnost čipových karet uložit velké množství informací vedla v roce 1989 britskou cestovní a finanční společnost Th omas Cook k ověření této technologie. Bull CP8 pro ni vyrobil čipovou paměťovou kartu, která mohla sloužit jako elektronický cestovní šek. Čip také obsahoval informace o plánu klientovy cesty (adresa hotelu, letový řád apod.).
reklama
Úryvek je z knihy "Encyklopedie platebních karet" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat, 2. rozšířené vydání
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého, 5.vydání
