Poválečný mezinárodní měnový systém měl výrazný podíl na hospodářské obnově a růstu. U jeho zrodu stáli dva muži – John Maynard Keynes za Velkou Británii a Harry D. White za USA. Nebyla to však srdečná spolupráce, spíše tvrdý boj dvou vyhraněných koncepcí. Zvítězil názor Whiteův a zdá se, že správně.
Ne, nešlo o novodobé vzkříšení zlatého standardu. Zlato se již nikdy nevrátilo do vnitřních měnových systémů. Měnové kurzy byly pevně zafixovány dohodami v rámci Mezinárodního měnového fondu a ten také povoloval nepatrné kurzové odchylky či podle situace inicioval změny zásadnějšího rázu.
Znamenalo to snad, že zlato zcela zmizelo ze scény? Nikoliv. Zlato bylo i nadále součástí měnových rezerv členských států Mezinárodního měnového fondu. Národní měny byly směnitelné za zlato pouze prostřednictvím amerického dolaru, jehož konvertibilita za zlato byla zakotvena mezinárodními dohodami. Tato operace však byla umožněna jen cedulovým bankám členských států Mezinárodního měnového fondu. Tento princip byl také nazýván standardem zlaté dolarové devizy.
Jedním z faktorů, které přispěly ke zhroucení tohoto systému, byla cena zlata. Podle obsahu zlata v americkém dolaru, uzákoněném v roce 1934, byla cena zlata stanovena na 35 dolarů za unci a to platilo beze změny až do 15. srpna 1971, aniž by se přitom zohledňoval pokles hodnoty dolaru v důsledku inflace. Rozdíl mezi cenou zlata na volném trhu (obchodování se zlatem přestalo být regulováno od roku 1968) a oficiální cenou ve výši 35 dolarů za unci narůstal. V roce 1971 sice USA ustoupily od směnitelnosti dolaru za zlato a dolar několikrát devalvovaly, ale to nestačilo. V roce 1980 se cena zlata vyšplhala až na 608 dolarů za unci. V situaci, kdy dolar již nebyl směnitelný za nic reálně hodnotného, přestal prakticky plnit funkci rezervní měny.
V březnu 1979 byla proto v Evropě zavedena nová měnová jednotka ECU (European Currency Unit) v hodnotě předdevalvačního dolaru. Osvědčila se natolik, že na zasedání Evropské rady v Madridu v prosinci 1995 dostala název euro. Následný vznik Evropské měnové unie a od 1. ledna 2002 vstup eura do běžného života obyvatel zemí tzv. eurozóny znamenaly skutečnou výzvu pro dosud suverénní roli amerického dolaru jako mezinárodních peněz.
Je zajímavé, že Evropská centrální banka stále udržuje 15 % svých měnových rezerv ve zlatě a 85 % v devizách, což je velmi vysoké zlaté krytí přes všechna ta prohlášení o demonetizaci peněz, jak jsme jich byli svědky za posledních 50 let. Za zlato prostě neexistuje náhrada. Přitom právě zlato bylo v poslední době vylučováno z národních měnových systémů a prodáváno v aukcích. Tyto prodeje odsouhlasil i Mezinárodní měnový fond a centrální banky – zejména mezi lety 1996–1998 – se houfně začaly zbavovat svého zlata. V roce 2000 jejich zlaté zásoby činily pouze asi 32 000 tun, z toho v Evropě bylo fyzicky drženo zhruba 14 000 tun. Také Česká národní banka si ponechala jen zlomek původního objemu zlata – zhruba 13,684 tun zlata.
Případ uloupeného československého zlata
U zrodu našich zlatých měnových rezerv stála řada nadšených národních sbírek, ale i šikovných rozhodnutí československých ministrů fi nancí a guvernérů Národní banky československé (NBČS) vzniklé roku 1926. Zákonem z 14. února 1925 byla stanovena základní jistina NBČS ve zlatých dolarech (12 milionů zlatých dolarů, což tehdy představovalo 405 milionů korun) s třetinou akcií vyhrazenou státu. Zbývající dvě třetiny byly nabídnuty fyzickým a právnickým osobám. V září 1938 držela NBČS 94,722 tun zlata. Až na malý zlomek, 6366 tun, byla většina zlata v předtuše neblahých událostí včas přemístěna do zahraničí. Nicméně zástupci Reichsbank si vynutili, aby československé zlaté rezervy byly předány nacistickému Německu jako „právnímu“ nástupci Republiky československé. Podle poválečných zjištění to bylo 45,3 tun zlata.
Po válce Spojenci část nacisty uloupeného zlata nalezli a podle složitého klíče přisoudili Československu nárok na vrácení 24,5 tun z tohoto celkem nalezeného zlata. V roce 1947 Československo obdrželo zálohu ve výši 6,070 tun zlata. Pak přišel rok 1948 a vrácení zlata se zablokovalo. Několikrát pak byla dohoda o navrácení zlata doslova na spadnutí, avšak teprve v roce 1981 byla jednání s vládami USA a Velké Británie úspěšná. V sobotu 20. února 1982 konečně putovalo 18,46 tun československého zlata z Curychu do Prahy, do trezoru Státní banky československé (SBČS). Podle tehdejších tržních cen byla jeho hodnota rovna 200 milionům dolarů. Sobota byla přitom zvolena záměrně. Je to den, kdy mají soudy a další orgány veřejné moci zavřeno, a nikdo tedy nemohl žádným promptně vystaveným příkazem zlato zabavit.
|
Ukázky z knihy | |
|
1. díl: Drahé kovy: ideální podoba peněz 3. díl: Zlato přineslo světu stabilitu |
Úryvek je z knihy "ZLATO - Příběh neobyčejného kovu" vydané nakladatelstvím Grada Publishing, které vydává další publikace v edici FINANCE jako např:
Naučte se investovat
Investování pro začátečníky
Finanční matematika pro každého
